Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
Německá platidla po 2. sv. válce (5) Emise BBK III
„Mr. Gorbatchev, open this gate. Mr. Gorbatchev, tear down this wall!“ prohlásil před Brandenburskou branou ve svém nejslavnějším projevu k sovětskému vůdci americký prezident Ronald Reagan.
V té době zbývalo do pádu berlínské zdi necelých 29 měsíců a do sjednocení Německa tři roky. Na platidla obíhající v následujících letech se zaměříme v páté části našeho povídání.
Na přelomu 70. a 80. let představoval Sovětský svaz jednu ze dvou světových supervelmocí. Země s rozsáhlým zbrojním arzenálem a obrovským množstvím nerostných surovin však od konce 40. let čím dál tím více zaostávala za Spojenými státy a západní Evropou. Po nástupu amerického prezidenta Ronalda Reagana se tlak západu na země východního bloku dále vyhrocoval. Po odchodu Leonida Brežněva z funkce generálního tajemníka se následně začíná měnit i politická situace uvnitř samotné SSSR, v které postupně získává převahu reformní křídlo komunistické strany v čele s Michailem Gorbačovem. S jeho nástupem dochází nejen ke snahám o růst životní úrovně a zvýšení produktivity, ale také uvolnění otěží ve vztahu ke svým středo a východoevropským satelitům.
Tento posun směrem k větší liberalizaci však nereflektovalo Honeckerovo vedení v NDR, což na konci 80. let vedlo k hromadným demonstracím v Berlíně a Lipsku, které byly násilně potlačeny. Nepokoje v ulicích vyvolaly především zfalšované komunální volby z května 1989. V důsledku těchto nepokojů, ale i tlaku uvnitř SED1 byl následně v říjnu 1989 nucen Erich Honecker odejít z postu generálního sekretáře a na uvolněný post nastupuje Egon Krenz.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
ZLATÉ MEDAILE.CZ