Výrobní defekty na mincích (1) Stručný pohled do historie výroby mincí
Mincovní technika je vždy charakteristická pro určité historické období a mění se s technickým pokrokem.
Budeme se proto nejprve zabývat způsoby odpovídajícími dobové technické úrovni, kterými bylo zejména v našich historických zemích v průběhu desíti staletí v mincovnách zajišťováno mincovní dílo. Konečným produktem tohoto souboru na sebe navazujících výrobních činností byla ražená mince.
Mincovní dílo se zjednodušeně řečeno skládalo ze třech základních fází: A - přípravné (příprava mincovního kovu: jeho čištění od zbytkových příměsí z hutní výroby, legování pro získání mincovní slitiny předepsané ryzosti, lití cánů a jejich žíhání), B – mincířské (výroba střížků: zhotovování plátů a jejich úprava klopováním a kvečováním, žíhání a bělení, vážení) a C – pregéřské (ražení mincí). Dříve než se mohlo přistoupit k finální fázi celého náročného technologického procesu tj. k vlastní ražbě mincí, bylo nutné, aby zvláštní, často nezávislá dílna zhotovila a dodala mincovní razidla. Je pochopitelné, že i výroba razidel prošla v průběhu staletí řadou proměn – od puncovní techniky 10. století, přes umělecky vrcholnou dobu rytých obrazů českých denárů 12. století zpět k puncovní technice doby grošové a tolarové až ke strojové výrobě již velmi blízké té dnešní. Pokud se týká vlastní ražby mincí i ona prošla složitým vývojem od ruční ražby přes první jednouché stroje k technicky vyspělým mechanickým ražebním lisům.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Úvod do grošového období (6) České mincovnictví grošové doby (2)
V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále.
Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích „z půhé mědi ražených“. V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická, razili husité svoji drobnou minci také v Praze.
Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) – tzv. flútků. Kronikář o tom zaznamenal: „… A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi... a těm říkali flútky.“
Špatná jakost husitských grošů se stala příčinou vybíjení speciálních značek – tzv. kontramarek na kvalitní groše. Tyto kontramarky začala přidávat na pražské groše jihoněmecká města jako označení pro bernou minci při městských trzích. Záhy se k nim připojila i další města zejména bavorsko-švábského a westfálského mincovního okruhu. Dnes známe na 240 kontramarek, jež nesly většinou podobu stylizovaného městského znaku a byly do plochy grošů vybíjeny jako drobné punce. Nezřídka lze najít i groš s několika – 2, 3 i více vybitými kontramarkami, jak jej označilo postupně za bernou minci několik měst. Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek – Jihlava = německy Iglau = v doslovném překladu Ježkov) a Brna (orlice – městský znak).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
ZLATÉ MEDAILE.CZ