Karel Plíva Medaili vnímám spíš z technické stránky
Vznik pamětní medaile je poměrně složitý proces, na němž se podílí celý tým odborníků. Kromě výtvarníka a rytce jsou to i další odborníci, kteří se však příliš často neobjevují na výsluní mediálního zájmu.
Bez jejich práce a technologických znalostí by však moderní numismatická výroba fungovala jen stěží. Jedním z nich je i designer a operátor CNC obráběcích strojů Karel Plíva.
Přibližte čtenářům, v čem spočívá vaše práce?
Mým úkolem je technická příprava a zpracování zakázky. Zjednodušeně řečeno: začínám od sádrového modelu, případně náčrtku, který dostanu od výtvarníka a končím vlastním obráběním razidla. Do procesu samozřejmě patří spousta úkonů, ať už se jedná o úpravu rozměrů finálního výrobku, optimalizaci elektronicky zpracovaného návrhu, či vychytání různých chyb a technických nedostatků. Dá se říct, že moje činnost dokáže zjednodušit a zrychlit práci rytců, proofařů a dalších specialistů, ale rozhodně nemůže jejich dovednost nahradit. A to je dobře, protože technika je dobrý pomocník, ale zlý pán. Ruční podíl práce je to, co dělá medaili hezkou, jedinečnou. Mincovní svět čím dál víc opouští ruční podíl práce a nahrazuje ho efektivní, výkonnou, předvídatelnou, ale nudnou a nezajímavou technikou.
Co patří k nejběžnějším úpravám digitalizovaného návrhu?
Jedná se o různé nerovnosti, retuše nebo doplnění značek. Důležitý aspekt je samozřejmě vyrobitelnost. Výtvarníci nemívají vždy jednotná pravidla a nedodržení určitých parametrů může například způsobit problémy s tečením materiálu při ražbě, nebo s realizací proof kvality. Tečení materiálu je ovlivněno řadou parametrů a vlastností, které se snaží hlídat a vylepšit mnoho odborníků v průběhu výrobního procesu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (12) Zednáři – bratrstvo humanistů nebo zlovolná sekta?
Barokní katolicizmus byl v druhé polovině 18. století už za zenitem, jeho pozice ve společnosti však byla i nadále silná.
Zároveň se ale ve vyšších kruzích šířily sympatie k novému duchovnímu bratrstvu zvanému svobodní zednáři. Církev to sledovala se vzrůstající nelibostí. Do tajemného společenství, mezi jehož obecně deklarovanými cíli bylo zejména mravní a intelektuální povznesení lidstva, se totiž hlásili nejen úředníci, vojáci a aristokrati, ale i řada kněží.
Jednoho večera roku 1762 vyšel Jan Adolf hrabě Kounic na nádvoří malostranského paláce, který před několika měsíci koupil. Nastoupil do kočáru a zanedlouho již vcházel do slavnostně osvětleného sálu jiného pražského paláce. To už ale nebyl hrabětem Kounicem. Dveřník ho ohlásil jako „Rytíře stříbrné koruny“. A protože jeho spolubratři už čekali jen na něj, mohla ceremonie zednářské lóže započít. Velká francouzská revoluce nebyla jen výbuchem hněvu té části společnosti, která neměla co ztratit. Starý společenský model narušovali po předcházející dlouhá desetiletí sami členové privilegovaných vrstev. Pevná barokní koalice aristokracie a vysokého kléru dokázala dlouho udržovat status quo. Její mladší členy však tradiční hodnoty přestávaly lákat. Zednářství se pro ně stalo alternativou a časem dokonce módou. Působilo přitažlivě na všech úrovních a členem lóže se proto mohl stát jak neznámý provinciální úředník, tak František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2016.
ZLATÉ MEDAILE.CZ