Gabriel Bethlen... a kremnická mincovňa
Na sklonku leta 1619 sa na strane protestantského tábora zapojil do udalostí Tridsaťročnej vojny (1618–1648) sedmohradské knieža Gabriel Bethlen.
Svoje úsilie sústredil na ovládnutie územia dnešného Slovenska, kde chcel dobyť Bratislavu a významné banské mestá ako Kremnicu, Banskú Štiavnicu, či Banskú Bystricu. Vo svojich plánoch počítal aj s dobytím Viedne, ktorá bola hlavným mestom jeho úhlavného nepriateľa Ferdinanda II. (1619–1637).
Bethlen sa prvýkrát priblížil k banským mestám už v septembri 1619. Tie sa mu z obavy pred plienením, či zlým zaobchádzaním, rýchlo podriadili. Bethlena zaujímali obzvlášť banské mestá, pretože si uvedomoval ich obrovský význam. Nachádzali sa tu významné ložiská
zlata, striebra a medi. Preto sa v októbri 1619 na stretnutí s predstaviteľmi banských miest v Kláštore pod Znievom Bethlen intenzívne zaujímal o výnosy z baní. Z banských miest
zohrávala zvláštnu úlohu Kremnica, ktorá patrila medzi najväčších producentov mincí v Uhorsku. Tú sa snažil Bethlen využiť čo najviac, aby mal potrebné prostriedky na financovanie nákladnej vojny proti Habsburgovcom. Aj keď v Kremnici po jej ovládnutí v roku 1619 nerazil žiadne mince, v tomto čase mu mesto vyplatilo 500 dukátov. Kremnickým podkomorským grófom bol v uvedenom roku Ján Lienpacher, ktorý zastával úrad od 12. decembra 1618. Napriek tomu, že bol spočiatku cisárskym úradníkom, patril medzi obľúbených ľudí Gabriela Bethlena. Za svoje verné služby dostal dokonca od neho dva domy. Lienpacher patrí medzi veľmi zaujímavé postavy uhorských a českých dejín. Do šľachtického stavu vstúpil 2. júna 1607, kedy mu v Prahe udelil erbovú listinu cisár a kráľ Rudolf II.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2011
Výrobní defekty na mincích (1) Stručný pohled do historie výroby mincí
Mincovní technika je vždy charakteristická pro určité historické období a mění se s technickým pokrokem.
Budeme se proto nejprve zabývat způsoby odpovídajícími dobové technické úrovni, kterými bylo zejména v našich historických zemích v průběhu desíti staletí v mincovnách zajišťováno mincovní dílo. Konečným produktem tohoto souboru na sebe navazujících výrobních činností byla ražená mince.
Mincovní dílo se zjednodušeně řečeno skládalo ze třech základních fází: A - přípravné (příprava mincovního kovu: jeho čištění od zbytkových příměsí z hutní výroby, legování pro získání mincovní slitiny předepsané ryzosti, lití cánů a jejich žíhání), B – mincířské (výroba střížků: zhotovování plátů a jejich úprava klopováním a kvečováním, žíhání a bělení, vážení) a C – pregéřské (ražení mincí). Dříve než se mohlo přistoupit k finální fázi celého náročného technologického procesu tj. k vlastní ražbě mincí, bylo nutné, aby zvláštní, často nezávislá dílna zhotovila a dodala mincovní razidla. Je pochopitelné, že i výroba razidel prošla v průběhu staletí řadou proměn – od puncovní techniky 10. století, přes umělecky vrcholnou dobu rytých obrazů českých denárů 12. století zpět k puncovní technice doby grošové a tolarové až ke strojové výrobě již velmi blízké té dnešní. Pokud se týká vlastní ražby mincí i ona prošla složitým vývojem od ruční ražby přes první jednouché stroje k technicky vyspělým mechanickým ražebním lisům.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.