Hvězda stříbrného plátna Pražská mincovna zahájila ražbu Kalendária
Jak to vypadalo v dílnách Pražské mincovny při ražbě prvního titulu ze sady Kalendárium 2012, a co všechno příprava této události obnáší, ukáže následující reportáž.
Vzniku pamětní medaile předchází poměrně složitý proces. Není proto divu, že v den první ražby nového titulu panuje na pracovištích Pražské mincovny téměř slavnostní nálada, okořeněná samozřejmě douškem napětí. O to větším, když se jedná o medaili věnovanou slavné
české herečce Nataše Gollové. Tento titul totiž zahájí historicky první ročníkovou kolekci Pražské mincovny, která nese příznačný název Kalendárium 2012.
„Samotná ražba je vyvrcholením týdnů poměrně náročných příprav a pro nás, kteří jsme se na nich podíleli také odměnou,“ svěřil se mincmistr Pražské mincovny Ondřej Koňařík, ještě před tím, než vydal povel ke spuštění lisu.
Sádrový model
Ale nepředbíhejme. Celá anabáze totiž začíná u medailéra, v tomto případě u sochaře Josefa Oplištila, který podle zadání mincovny vytvořil sádrovou předlohu budoucí medaile. Jak autor přiznává, zachycení toho správného výrazu Nataši Gollové nebylo snadné a konečné podobě návrhu předcházelo studium dobových fotografií i sledování filmů s touto hvězdou české kinematografie. „Vždy znovu bylo zajímavé sledovat, jaké změny ve výrazu tváře lze dosáhnout jen změnou líčení, případně účesu,“ poznamenal Josef Oplištil a přiznal, že než vznikla konečná verze, vytvořil řadu kresebných skic. „Teprve z nich vykrystalizovalo několik variant, z nichž byl vybrán finální návrh pro sádrový model,“ dodal.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2012
František II./I. Císař ve stínu Napoleona
„Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba,“ vtipkoval Karel Havlíček Borovský na účet císaře Františka II. Trochu neprávem.
Pro vlastenectví Čechů sice císař neměl pochopení, ale během napoleonských válek měl těžší starosti. A blaho císařství pro něj bylo prvořadé. Jaký byl muž, který bezmezně věřil v Metternicha a milovanou dceru vydal svému největšímu nepříteli?
Málokterý panovník v našich dějinách přebíral vládu za tak vypjatých okolností jako František II. A o dramatické situace nebyla nouze po celou dobu jeho dlouhé, třiačtyřicetileté vlády.
Když se František II. roku 1768 narodil, o tom, že se jednou stane císařem, nebylo rozhodnuto. Jeho babičkou sice byla Marie Terezie, avšak jeho otec Leopold II. byl až jejím třetím synem (resp. druhým nejstarším, který se dožil dospělého věku), takže vláda připadla Leopoldovu staršímu bratrovi Josefu II. Ten však neměl mužské potomky, a tudíž žádného dědice trůnu. Teprve tehdy se císař začal rozhlížet po nástupci u dětí svého bratra Leopolda, který vládl v Toskánsku. Oblíbil si především svého nadaného synovce Františka. Prosadil si, aby se chlapec přestěhoval z rodné Florencie do Vídně a císař tak mohl na jeho výchovu osobně dohlížet.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
