Narození Jiřího Trnky připomenou medaile z drahých kovů
Letos uplynulo sto let od narození světově proslulého ilustrátora, režiséra a propagátora
českého animovaného filmu Jiřího Trnky.
Společnost Pražská mincovna a. s. k této příležitosti vydala stříbrnou pamětní medaili a připravuje i variantu z ryzího zlata. Návrh vypracoval akademický sochař Jiří Dostál.
Obě novinky jsou součástí ročního programu Kalendárium, ve kterém Pražská mincovna mapuje výročí v ýznamných osobností a událostí v českém i evropském rozměru. „Lícní stranu tvoří kompozice portrétu Jiřího Trnky z tříčtvrtečního pohledu a je doplněna opisem, do kterého
je v horizontální rovině zakomponován letopočet narození a úmrtí,“ popsal autor grafického návrhu medaile Jiří Dostál. „Rubová strana je tvořena volnou kompozicí prvků vztahujících
se k tématu animovaného filmu, to znamená: je zde kamera, filmový pásek a náznak archů listů symbolizujících Trnku umělce kreslíře - výtvarníka pracujícího s animací.“
Jako podklad pro obraz Jiřího Trnky na lícní straně medaile posloužily autorovi různé fotograf ie. „Z nich jsem si v yt vořil řadu kreseb a podle nich pak syntézou v ymodeloval
portrét,“ v ysvětlil Jiří Dostál. Sám na geniálního režiséra, ilustrátora a sochaře také zavzpomínal.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
