Německá platidla po 2. sv. válce (6) Euro
Německá marka, symbol síly a prosperity německého hospodářství, se po téměř 53 letech ocitla na seznamu zaniklých národních měn, které byly k 1. 1. 2002 nahrazeny společnou evropskou měnou EURO.
V této šesté části se na problematiku EURA opět podíváme především z německého pohledu a detailní popis přenecháme do samostatných příspěvků.
Po druhé světové válce bylo hospodářství evropských zemí silně zasaženo. Na celém kontinentu se projevoval nedostatek spotřebního zboží i potravin což už ve válečných letech vedlo k zavedení přídělového (lístkového) systému. Vyskytovaly se i případy opětovného vydávání nouzových platidel, ostatně jak tomu bylo i za první světové války i když nutno podotknout, že zdaleka ne v tak velkém rozsahu. V mnohých zemích byly tak vlády přinuceny k nejrůznějším měnovým opatřením. Snaha vyhnout se dalšímu konfliktu vedla státy k hledání optimálního uspořádání, které postupem času přerostlo v proces evropské integrace. Proces postupného sjednocování a integraci po mnoha letech a peripetiích vyvrcholil podepsáním Maastrichtské smlouvy v únoru 1992. Ta sestává ze tří pilířů. Prvním pilířem je stávající Evropské společenství, druhým nově založená Společná zahraniční a bezpečnostní politika a třetím pilířem je spolupráce v oblasti práva a vnitřních věcí. Na jejím základě bylo rovněž dohodnuto, že se společnou měnovou jednotkou členských zemí Evropské měnové unie (EMU) stává euro. Do EMU vstoupily všechny členské země EU kromě Velké Británie, Dánska a Švédska. Maastrichtská smlouva obsahuje podrobný časový plán postupu k měnové unii a popisuje rozdělení do tří etap.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
DRUHÁ MĚNOVÁ REFORMA Peníze v poválečném Československu
Československá exilová vláda v Londýně se už od počátku čtyřicátých let intenzivně zabývala otázkou obnovy válkou poškozeného hospodářství.
Ministr financí Ladislav Feierabend zprvu prosazoval myšlenku exilové Národní banky Československé, která však narazila u presidenta Beneše. Při ministerstvu financí tak nakonec jen vznikl měnový a bankovní odbor pod vedením Jana Viktora Mládka.
Záhy po zřízení vypracovává Bankovní odbor ministerstva financí plán ke stabilizaci hospodářství a obnově měny. Jeho součástí je i zakázka na výrobu zatímních státovek1. 5. června 1942 vláda schválila návrhy a odsouhlasila smlouvu s třemi britskými cedulovými tiskárnami na dodávku sedmi nominálních hodnot nových papírových platidel. Výroba státovek po 5 a 10 Kč byla svěřena společnosti Thomas de la Rue, Waterlow & Sons tiskla 20 a 50 Kč a Branbury Wilkinson & Co státovky po 100, 500 a 1000 Kč. Dohromady se vytisklo na 376 150 000 kusů státovek tzv. londýnské emise v nominální hodnotě 24,8 mld. Kč. V roce 1944 se následně ministerstvo financí dohodlo se společností Thomas de la Rue na tisku dalších 200 milionů kusů kolků2, které byly určeny k přetištění stávajících bankovek po osvobození Československa. Jak státovky, tak kolky byly následně až do konce války uskladněny poblíž anglického Bristolu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
ZLATÉ MEDAILE.CZ