Albrecht Velikán z Valdštejna
Geniální vojevůdce Albrecht z Valdštejna proslul jako finanční magnát i jako zrádce. Protože těžil z české porážky na Bílé hoře, nikdy se z něho nemohl stát národní hrdina.
Přitom žádný Čech nerozhodoval o dějinách Evropy své doby tolik jako obávaný vévoda frýdlandský. Jeho zavraždění nakonec představovalo pro české země stejnou pohromou jako pár let předtím Bílá hora.
Navzdory závisti! – tak znělo rodové heslo Albrechta z Valdštejna, když začal na Frýdlandsku budovat své impérium. Bylo velmi výstižné. Valdštejn se stal nejmocnějším mužem své doby, přestože vzešel ze skromných poměrů zchudlé šlechty. Na vrchol se vypracoval díky svému odhodlání, rázné, až kruté povaze a zatvrzelosti, ale také díky výhodným sňatkům a spekulacím s pobělohorskými konfiskacemi. Na Frýdlandsku vybudoval jakýsi vlastní bohatý stát ve státě, kterému se přezdívalo terra felix – šťastná země – protože v krutých časech třicetileté války bylo Albrechtovo vévodství jediným koutem říše, které válka nepustošila. O to se místní pán dokázal díky své obávané armádě postarat. Jeho ambice neznaly mezí. V Praze si nechal vystavět velkolepý palác, který mohl konkurovat Pražskému hradu (dnes ve Valdštejnském paláci sídlí senát), do svého sídelního města Jičína zval italské architekty a hodlal tady založit univerzitu. K tomu vlastnil dvě mincovny, razil vlastní mince a ke konci života nejspíš pomýšlel i na získání královského titulu. Právě vysoké cíle ho ale nakonec stály život. I na největšího mocipána třicetileté války totiž došlo a neskončily tím jen šťastné časy jeho frýdlandských poddaných. Valdštejnův pád zásadně ovlivnil další běh českých dějin. Muž, do kterého pobělohorská emigrace vkládala všechny své naděje, protože mohl jako jediný sesadit Habsburky z českého trůnu, byl najednou z cesty, jeho majetek si rozebrala zahraniční šlechta a pozice Habsburků v čele českého království se od této chvíle stala už naprosto neotřesitelnou.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013
Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.
Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.
Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
ZLATÉ MEDAILE.CZ