Kolonie, kolonie a zase kolonie… (1) Francie
Rozpínavost evropských států patřila od středověku vždy mezi výsady mocností mající přístup k moři.
Mezi tyto velmoci se řadí také Francie, která v první polovině 17. století kolonizovala severní Ameriku z hlediska obchodního, nežli z pohledu strategického. Ve své době to neměli kolonizátoři nikterak jednoduché, protože naráželi na neustávající odpor již dříve usídlených Portugalců a Španělů.
Založením Port Royal a posléze po třech letech také města Quebec, dali podnět k založení kolonie s názvem Nová Francie, která se nacházela u břehu řeky Sv. Vavřince. Založením města Lousiany expandovali kolonisté ve prospěch krále více na západ. Po prohrané tkzvané sedmileté válce s Anglií však Francie o tuto kolonii přišla. V této době se také rozhodla
kolonizovat menší karibské oblasti, které se staly díky africkým otrokům výnosnými. Rokem 1604 se píše počátek kolonizace Francouzské Guyany, která zůstala kolonií do dnešních dob, proto se na tomto území platí evropskou měnou eurem. Francie se také kolonizačně rozvíjela na africkém kontinentu, kde získala značná území, o které postupem času opět přišla. Jednou z mnoha kolonií bych zmínil pohledem na bankovku stát na tomto černém kontinentě zvaný Francouzská Západní Afrika. Tato federace byla původně založena v roce 1895 jako unie Francouzského Súdánu, Pobřeží Slonoviny, Senegalu a Francouzské Guiney. Postupem času se tato federace rozrostla o sousední teritoria Dahomey a Mauretánie.
Po první světové válce bylo odebráno společenstvím národů Německu Francouzské Togo, které se připojilo k Dahomey, ale zachovalo si svou vlastní samosprávu. V průběhu svého trvání Francouzské Západní Afriky docházelo k mnoha reorganizacím, ale centrálně za chod unie odpovídal Dakarský generální guvernér přímo Ministerstvu pro kolonie v Paříži, naproti tomu jednotlivé složky této unie se zodpovídaly pouze Dakarskému gubernátu. V září 1958 proběhlo referendum o budoucnosti tohoto francouzského společenství. Jednotlivé země si zvolili možnost vzniku autonomních republik v rámci společenství, které však nemělo dlouhého trvání.
Jako jediná si v tu chvíli zvolila cestu úplné nezávislosti Guiney.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012.
ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (38) Jídelní známky III
Nejmladšími známkami, za které bylo možné pořídit polední jídlo, jsou ražby s nominální hodnotou (1) OBĚD.
Existuje jich řada typů a možno konstatovat, že všechny jsou z minulého století, převážně však z období první republiky. Zatímco u předchozích ražeb s příbory lze o výrobcích nanejvýše spekulovat, největší podíl těchto známek tvoří produkty závodu Karnet a Kyselý založeného roku 1905. Pouze několik ražeb je přisouzeno firmě I. B. Pichl Praha, u části materiálu je zhotovitel zatím neznámý.
Publikace Známky pražských pohostinských podniků autorů Z. Likovský, B. Kuchař a I. Světlá-Dubská uvádí 28 známek s hodnotou OBĚD, z nichž je 26 takto označeno na rubu. Podle uveřejněné typologie razidel firmy Karnet a Kyselý, Praha Žižkov jde o rubní razidla 20–23 a 25 (Likovský – Karnet – Světlá-Dubská 2000, 1751). O oblibě těchto motivů vypovídají varianty, vzniklé při výrobě nových razidel, jež nahradila větším objemem ražby nástroje opotřebované či poškozené. Ražby z rubních razidel přisouzených firmě Karnet a Kyselý a jejich varianty jsou na vyobrazení č. 1, ruby známek pravděpodobně téhož původu viz vyobrazení č. 2. Vývoj v ikonografii jídelních známek patrně dokumentují ražby smíchovské pivovarské restaurace U Zlatého anděla (obr. 3) na Švarcenberkově tř. 1 (dnes Nádražní), čp. 2222.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2017.
ZLATÉ MEDAILE.CZ