MISTŘI ČESKÉ NUMIZMATIKY Ohlédnutí (1)
Představili jsme vám skutečné celebrity v oboru nízkého reliéfu, jejichž jména se stala pojmem nejen doma, ale i v zahraničí.
Rozhovorem s Petrem Horákem jsme v minulém čísle uzavřeli dlouhodobý seriál Mistři české numizmatiky. Když jsem v roce 2010 přišel s nápadem vyzpovídat několik známých českých tvůrců numizmatiky, rozhodně by mě nenapadlo, že vznikne tak obsáhlá sbírka. V průběhu šesti let vzniklo jedenatřicet dílů doplněných unikátními fotografiemi umělců i ukázkami jejich díla.
A někdy dokonce více v zahraničí, než doma. Nezapomenutelným se pro mě stalo hned první setkání s dnes už nežijícím profesorem Jiřím Harcubou. Pochopil jsem, že mám před sebou člověka, který má nejen specifický přístup k řemeslu, ale i hluboký filozofický vhled. Bytost, která má schopnost podívat se za oponu tohoto světa, člověka, který umí poutavě mluvit, ale také pozorně naslouchat. Rozhovor v jeho nevytopeném ateliéru mě tehdy zaujal natolik, že jsem si nechal ujet rychlík na Moravu a v tom dalším o setkání ještě dlouhé hodiny přemítal. Velkým dojmem na mě zapůsobil také Michal Vitanovský, sochař, medailér, publicista, mimochodem autor Řádu T. G. Masaryka (1990), Řádu Bílého lva (1994) a dalších insignií. Rozhovor s ním jsme přinesli hned v následujícím vydání Mincí a bankovek, tedy v prvním čísle roku 2011.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2016.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
ZLATÉ MEDAILE.CZ