VARIANTY GREŠLÍ CÍSAŘE LEOPOLDA I.
sletopočtem 1697 z opolské mincovny
Slezské grešle1 císaře Leopolda I. (1657–1705) s letopočtem 1697 ražené mincovnou v Opolí patří k jedněm z nejběžnějších drobných vládních mincí druhé poloviny 17. století, jednak z pohledu výskytu v numismatických sbírkách, jak veřejných, tak i soukromých, jednak z pohledu zastoupení v nálezech domácí drobné mince.
Existují však mezi nimi výjimky, které jsou některými numismatiky považované za velké vzácnosti. Bohužel dnes zpracování typologie slezských grešlí chybí, a tak tento příspěvek přináší další dílčí přehled dosud známých typů a variant těchto bezpochyby zajímavých ražeb. V minulých číslech časopisu M&B jsem se v několika článcích zabýval otázkami spojenými s ražbou některých velmi vzácných typů a variant grešlí císaře Leopolda I. v opolské mincovně. Jen krátce připomínám, že v jednom z nich jsem uvedl, že oválný znak na prsou císařského orla se na aversu Leopoldov ých grešlí začal používat počínaje rokem 1692 a následně jím byly opatřeny všechny grešle ražené ve slezských vládních mincovnách až do konce Leopoldovy vlády v roce 1705.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2018.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
ZLATÉ MEDAILE.CZ