Úvod do grošového období (6) České mincovnictví grošové doby (2)
V období husitské revoluce ustává ražba pražských grošů. Přestože z kutnohorské mincovny vychází ještě několik let po smrti krále Václava IV., děje se tak de facto ilegálně z původních razidel se jménem a titulem zesnulého krále.
Zrno (obsah drahého kovu) jak grošů, tak i drobných peněz se čtyřrázem, které se nyní stávají prakticky jedinou domácí mincí, se záhy povážlivě snižuje tou měrou, že kronikáři brzy mluví o groších a penězích „z půhé mědi ražených“. V letech 1420 a 1421, kdy monopolní královskou mincovnu v Kutné Hoře ovládala strana katolická, razili husité svoji drobnou minci také v Praze.
Pro ražbu drobné mince i pražských grošů v počátcích revoluce použili husité zkonfiskovaného stříbrného majetku včetně církevních kalichů. Nedostatek kvalitního kovu a soustavná potřeba peněz si vynutila vydání prvních kreditních platidel (mince bez vnitřní hodnoty) – tzv. flútků. Kronikář o tom zaznamenal: „… A potom, když se jim stříbra nedostávalo, dělali peníze z půhé mědi... a těm říkali flútky.“
Špatná jakost husitských grošů se stala příčinou vybíjení speciálních značek – tzv. kontramarek na kvalitní groše. Tyto kontramarky začala přidávat na pražské groše jihoněmecká města jako označení pro bernou minci při městských trzích. Záhy se k nim připojila i další města zejména bavorsko-švábského a westfálského mincovního okruhu. Dnes známe na 240 kontramarek, jež nesly většinou podobu stylizovaného městského znaku a byly do plochy grošů vybíjeny jako drobné punce. Nezřídka lze najít i groš s několika – 2, 3 i více vybitými kontramarkami, jak jej označilo postupně za bernou minci několik měst. Za zvláštnost můžeme v tomto směru označit kontramarky moravských měst Jihlavy (ježek – Jihlava = německy Iglau = v doslovném překladu Ježkov) a Brna (orlice – městský znak).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2011
HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (15) Stará a nová elita
Rychlý ekonomický rozvoj západní a střední Evropy v druhé polovině 19. století postavil národy tvořící habsburskou monarchii, do nové situace.
Ty vyspělejší úspěšně absolvovaly průmyslovou revoluci, která měla i politické důsledky. V českých zemích začalo vlastenectví opouštět kabinety intelektuálů a projektovalo se do politické praxe. Zároveň se měnila jména majitelů zámků a paláců, nad jejichž vraty se vedle starých erbů objevovaly jiné, neznámé a zjevně nové.
Na každé svatbě se najdou klevetníci. Nechyběli ani na té, ze které se roku 1900 čerstvě sezdaná dvojice vracela na velkostatek Chotoviny. Novomanželé už odjeli, ale před chrámem ještě postávali hloučky zvědavců. V jednom zaznívalo: „Té parády, pozlátka a erbů. Nevídáno. A víte-li pak, jak je to s jejich urozeností? Ženich, Ervín Nádherný z Borutína, má urozenost po dědovi, pražském měšťanovi, který si ji koupil teprve roku 1838! A panna nevěsta Ringhofferová? Baronka? Darmo mluvit. První Ringhoffer přišel do Prahy před sto třiceti lety jako kotlářský tovaryš. Tak je to!“ Po překonání krize v sedmdesátých letech se český průmysl a zemědělství rychle vyvinuly na poměrně vysokou úroveň. Jedním z důsledků byl růst národního sebevědomí a z něho plynoucí politické požadavky Čechů a Moravanů. Důležitou společenskou silou se stávali podnikatelé. Ve společnosti začali nahrazovat šlechtu v jejích tradičních pozicích. Avšak také někteří členové vysoké šlechty nový pohyb zachytili a s úspěchem se prosazovali ve sféře velkopodnikání. Na druhé straně také část špičky průmyslnické vrstvy zatoužila po lesku urozenosti a jeho ztělesnění – erbu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2016.