Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Heraldika na mincích a medailích (3) Ve znamení kříže
Dotyk středověké heraldiky je neúplný, pokud zahrnuje jen znaky zemské, rodové a městské.
Dotyk středověké heraldiky je neúplný, pokud zahrnuje jen znaky zemské, rodové a městské. Čtenáři předchozích dvou dílů našeho vyprávění chybí heraldika církevní. Abychom se s ní aspoň letmo seznámili, musíme se vrátit až k okamžiku, který předcházel první křížové výpravě.
Svah při okraji francouzského města Clermont byl plný vzrušeně gestikulujících lidí. Z davu se opakovaně ozývalo volání „Deus le volt“ (Bůh tomu chce) a nad hlavami zástupů se tu a tam objevovaly dokonce tasené meče. Papež Urban II., který právě ukončil svou plamennou řeč ke shromážděným, sledoval s mírným překvapením účinek svého proslovu. Nemohl tušit, že právě dalekosáhle zasáhl do vývoje dějin středověku.
27. 11. 1095 v Clermontu končilo zasedání církevního koncilu a témata, o kterých se jednalo, většinou nebyla v ničem převratná. Na závěr koncilu papež vyzval všechny západoevropské křesťany nejen k zajištění bezpečnosti poutníků, ale i k osvobození svatých míst z rukou nevěřících. Podobné výzvy zazněly už předtím, ale tentokrát byla odezva neobvykle silná a spontánní. Místo obvyklých nikam nevedoucích akademických debat začala rovnou vznikat armáda. K těm prvním, kteří se chápali zbraní už na shromáždění v Clermontu, se začaly připojovat tisíce dalších po celé Evropě. Lidi všech stavů spojovala nesourodá směs motivací. Naděje na odpuštění hříchů vedle snahy utéct z nesnesitelných životních podmínek, ideály osvobození Božího hrobu vedle touhy získat kořist kdesi na východě. Všechny však sjednocoval kříž, který si malovali nebo přišívali na oděvy.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2014.