Renovatio monetae Český denár knížete Soběslava I.
České denáry hlavně v 11. století klesaly v zrnu i váze. To mělo za následek, že se jejich pohyb postupně uzavíral do hranic vlastní země.
České denáry hlavně v 11. století klesaly v zrnu i váze. To mělo za následek, že se jejich pohyb postupně uzavíral do hranic vlastní emě. Třeba několikrát do roka byly vydávány nové druhy mincí, vždy horší jakosti a prostý lid, si několikrát do roka musel
své denárky měnit za nové, jiných obrazů.
Ono proslulé „obnovování mincí“ (renovatio monetae) však vytvořilo podmínky pro překvapující rozkvět výtvarné stránky naší mince, vyznačující se především velkým ikonografickým bohatstvím. Názorným příkladem může být denár knížete Soběslava
I. (1125–1140) na jehož lícní straně je vyobrazena jedna z nejbohatších figurálních scén. Zachycuje pět postav bojovníků, kteří pravděpodobně nejsou českým vojskem táhnoucím do
boje, ale spíše jde o bojovníky Kristovy (milites Christi, milites pugnantes). Tento motiv, čerpaný z náboženské symboliky, měl člověku připomínat boj proti hříchu, zlu a ďáblu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012.
Ve stínu otce vlasti Čeští Lucemburkové na litých a ražených medailích
Ze všech panovnických dynastií formujících české dějiny, vydali jen Lucemburkové osobnost, která spolehlivě zastínila všechny ostatní.
Ke Karlu IV. vzhlížely už generace obrozenců. Jeho vysoká prestiž přetrvala až do současnosti a tak se uplatňuje třeba i v dnešních soutěžích popularity historických osobností. Právě proto by mohlo být zajímavé podívat se na jeho příbuzné, kteří stojí na méně osvětlených místech.
Když smrtí Václava III. roku 1306 skončila v Českém království sága Přemyslovců, vystřídala je cizí dynastie, Lucemburkové. Sňatkem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského se oba rody příbuzensky propojily. Jejich střídání tak proběhlo organicky a vcelku pokojně, když uvážíme, jaká krveprolití v takových situacích často nastávají. První Lucemburk na českém trůnu se z nevýrazného mladíka časem profiloval jako postava evropského formátu. Jan Lucemburský, ve své vlasti dnes známý jako Jan Slepý, má u nás několik zjednodušujících charakteristik. Podle osobního založení je možné jej vnímat jako vychytralého diplomata, lehkomyslného marnotratníka, nebo jako dobový prototyp rytíře. Když přehlížím své četné realizace, které jsem mu věnoval, je jasné, že jsem preferoval posledně uvedenou charakteristiku. Výjimkou není ani litý medailon s portrétem, který jsem v osmdesátých letech dělal jako model pro ražbu, o níž tehdy ovšem nebyl zájem. Druhá strana je věnována Janovu mládí na lucemburském hradě Bock. Také mé další lité práce, Janovi zasvěcené, se točí kolem jeho rytířských cest po Evropě a smrti v bitvě u Crécy. Kulatému výročí této bitvy je věnovaná ražba z roku 1996. Motiv z Janovy pečeti se ještě podařilo v devadesátých letech uplatnit na jedné medaili Armády ČR, kam jako součást našich nejlepších vojenských tradic určitě patří.
Dolnobavorská vévodkyně Markéta Lucemburská, jejíž medaili mi letos zadala Pražská mincovna, patří k Janovým dětem. Sourozenci slavného Karla IV. (křtěného jako Václav), měli také dramatické osudy a Markéta to svým životem naplňuje. Když zemřel její manžel roku 1339, upadla do nemilosti císaře Ludvíka, nepřítele Lucemburků, který jí pak v Bavorsku znepříjemňoval život, jak mohl. Nakonec se vrátila do Prahy. Přípravy na další dynastický sňatek s polským králem už Markéta Lucemburská nepřežila a zemřela jen dva roky po svém manželovi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
ZLATÉ MEDAILE.CZ