MEZI DVĚMA KORUNAMI
Cesta k československé koruně
Zavedení Rakousko-Uherské koruny předznamenalo téměř čtvrtstoletí stability, které nemalou měrou přispělo k hospodářskému rozmachu Předlitavska z přelomu 19. a 20. století. Debaty o podobě nové měny vyústili v březnu 1892, kdy se drtivá většina rakouských ekonomů přiklonila ke vzniku nové měny, která měla být úzce spojena se zlatým standardem.
Následnou peněžní reformou z 2. srpna 1892 byla tak dosavadní zlatková měna nahrazena měnou korunovou a to v poměru 2:1. Základní jednotkou se stala Koruna (K), která se dále dělila na 100 haléřů. Jeden stříbrný zlatník se tedy rovnal dvěma korunám. Zlatý obsah se na základě nařízení ustanovil na 0,304878 g, což odpovídalo množství 3280 korun ražených z jednoho kilogramu zlata. Počátek nové měny se ustanovil k 1. lednu 1900, společně s tím bylo dohodnuto, že stávající státovkový dluh, který činil v úhrnné výši 312 milionu se z rovných 70 % rozdělil na vrub Předlitavska, přičemž zbylých 30 % připadlo uherské části monarchie.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2019.
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (4)
Řím – od království (přes republiku) k císařství
Kdyby už peníze nebyly vynalezeny, postarali by se o to určitě staří Římané. Jejich pragmatický vztah k tomuto prostředku směny vyjadřuje nesmrtelná věta PECUNNIA NON OLET (peníze nesmrdí), inspirovaná ekonomickou politikou císaře Vespasiána. Pojmenování peněz ve větě, která se císaři přisuzuje, vytvořili jeho dávní předkové. Jejich prvotním platidlem byl dobytek – PECUS. Když pak začali platit kusy kovu na váhu, pojmenovali je PECUNNIA.
„Vítej domů Kornelie. Tak jaké to bylo v Římě?“ Příchozí si přisedl k sousedovi pod olivovník a rozpovídal se. „Klid a zároveň trochu smutno. Teď, po smrti císaře, je vládcem Marcus Aurelius. Dělá to dobře a na svého předchůdce nezapomíná. Však jsem si také přinesl památku.“ Soused Tulius vzal s úctou do prstů minci s orlem a opisem CONSECRATIO a povzdechl: „Je to tak, Antoninus Pius byl velký člověk, ale teď už je bohem“. Jeho přítel přizvukoval: “Máš pravdu a já pořád lituji, že jsem se tehdy nedostal na slavnost a neviděl orla vzlétat z hranice“. Takzvané konsekrační mince, ke kterým se ještě vrátíme, patří až do doby panování římských císařů. Při sledování počátků v ý voje římského mincování je ale potřeba se vrátit o hodně zpátky. Jestliže si antické Řecko musíme promítat na více oblastí jižní Evropy a Středomoří, pak Řím si spojujeme především s Apeninským poloostrovem.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2018.
ZLATÉ MEDAILE.CZ