Jak se dělá mincovna (14) Ražba pamětní stříbrné mince
Vznik nové české měny v roce 1993 byl pro naše obyvatelstvo presentován novými bankovkami a oběžnými mincemi
, které svým charakterem naplňovaly nejen symboliku nově vzniklého státu, ale především sloužily jako oběživo, na které si lidi velice snadno zvykli. Jen sběratelé si uvědomili, že je nutné si uschovat staré československé drobné na památku, protože už se nikdy nebudou nově emitovat a všechny, které ČNB stáhne z oběhu, skončí v hutích a stanou se obecným kovem k průmyslovému využití. Uschovávat takové staré neplatné mince jako nějaký poklad má možná smysl pro generace, které je objeví tak nejdříve po 300 letech. To historici budou psát, že Československo bylo jen krátká dějinná epizoda dvou malých národů ve Střední Evropě.
Jiný osud je určen mincím z drahých kovů. Jejich historický odkaz se naplňuje určitě rychleji. Mince z drahých kovů svoji hodnotu představují v několika základních rovinách. Drahý kov, nejčastěji stříbro, lidstvo miluje od odjakživa. Hodnotu, kterou vyjadřují ve svém nominálu ztrácejí zcela výjimečně, spíš naopak. Jejich sběratelská hodnota rovněž nepodléhá zkáze. Navíc stříbrné mince jsou většinou malým uměleckým dílem, zpravidla portrétním ve spojení s panovnickým erbem nebo státním znakem, případně vyjadřují konkrétní historický odkaz.
Určitě by se dala vyjmenovat celá řada dalších aspektů, které vedly ČNB k rozhodnutí emitovat pamětní stříbrné mince nominálu 200 Kč.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
ZLATÉ MEDAILE.CZ