Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.
Wiener Währung 200 let od zavedení vídeňské měny
František1, nejstarší syn císaře Leopolda II. (1790–1792) nastoupil
vládu po náhlém úmrtí svého otce 1. března 1792.
František1, nejstarší syn císaře Leopolda II. (1790–1792) nastoupil vládu po náhlém úmrtí svého otce 1. března 1792. Bylo to v době francouzské revoluce a první polovinu jeho vlády provázely dlouhotrvající a vyčerpávající válečné konflikty (války s Francií proti její vojenské expanzi), které byly pro Rakousko spojeny s bolestivými územními ztrátami a se stále se zhoršující hospodářskou situací.
Tyto události byly pochopitelně provázeny neustále se zvyšující potřebou peněz na válečné potřeby. Rakouský stát svá vydání financoval vydáváním (tištěním) stále většího množství nekrytých papírových peněz. Pohromou pro rakouské finance byly především reparace po prohrané válce s Francií roku 1809. Od poloviny roku 1810 kurz bankocedulí nezadržitelně padal. Obrovské vládní výdaje spjaté s napoleonskými válkami směřovaly zemi zákonitě ke státnímu bankrotu. Měnovou reformou ze dne 20. února 1811, vyhlášenou 15. března, byla snížena hodnota bankocedulí emitovaných v roce 1800 a 1806 a dílčích měděných mincí na pětinu, což znamenalo, že za 100 zlatých v bankocedulích se platilo 20 zlatých v nové měně – nazývané vídeňská. Stát tak odepsal 80 % svých dluhů na úkor obyvatelstva. Tento drastický postup způsobil na dlouhou dobu nedůvěru obyvatelstva v papírové peníze. Státní bankrot tedy byl vyhlášen 15. března 18112 a měl pro monarchii a její obyvatelstvo velmi neblahé důsledky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2012.
ZLATÉ MEDAILE.CZ