PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (2) Řecko – země, kde mince promluvily
Písmo na mincích a medailích? O čem se tady dá psát? Je to přece jasná a samozřejmá věc.
Třeba to ale tak samozřejmé a jasné není a bližší seznámení může překvapit. Vítejte tedy do světa skrytých významů a nenápadné krásy. Staré Řecko je naší první zastávkou.
Mramorové tělo bohyně Artemis s množstvím ňader by cizince, který navštívil Efes poprvé, asi překvapilo. Dvě chrámové kněžky, které si daly pod sochou schůzku, však zpodobení své paní dobře znaly. Setkaly se ostatně kvůli jiné věci. „Tohle jsi mi chtěla ukázat, Zoé?“ zeptala se ta starší a otáčela v prstech nově vyraženou minci. „No co, drachma se včelou, jenom nějak divně ozdobená.“ „To je právě to, Xenie, teď už všude berou jen tyhle. A ty ozdoby, o kterých mluvíš, to jsou znaky jména našeho města. Přečetla mi je představená. Ale neboj, všechny staré drachmy bez znaků nám město vymění.“Naše fiktivní scéna předvádí situaci, která se mohla odehrát při prosazení písma do mincovního obrazu. Trasy vývoje dvou velkých starověkých vynálezů, písma a mince, se v jednom okamžiku prostě musely protnout. Až do té chvíle si písmo vystačilo s hliněnou tabulkou nebo kamennou deskou. Mince se zase dlouho spokojovala se svou ranou formou kousku kovu, na kterém vladař vyraženým reliéfem zaručoval její hodnotu. Pak se ale něco změnilo, snad v myšlení lidí, možná v pravidlech obchodování. Dosavadní reliéf hlavy boha nebo figury zvířete už nestačil. Mincovní obraz doplnilo písmeno. Byl to historický okamžik, protože teprve jím se mince stala kompletní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2017.
Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
ZLATÉ MEDAILE.CZ