ČESKÉ OBĚŽNÉ MINCE vzoru 2000
Díky politické a měnové stabilitě, ale také střízlivým technickým parametrům, stále umožňujícím ražbu za velmi přijatelných podmínek, vyrábějí se současné české oběžné mince již 25. rokem.
Po stažení haléřových hodnot po 10, 20 a 50 haléřích, které již neplnily funkci oběživa, jsou platné a i stále nově vyráběné všechny korunové hodnoty po 1, 2, 5, 10, 20 a 50 Kč vzoru 1993. Tuto řadu přerušují, resp. doplňují, jen dvě další oběžné mince, 10 a 20 Kč vzoru 2000.
U příležitosti přelomu druhého a třetího tisíciletí navrhla 10. března 1999 sekce peněžní České národní banky (dále jen „ČNB“) mimořádné peněžní emise v podobě pamětní bimetalové mince 2000 Kč s emisí na konci roku 1999 a oběžných mincí (někdy pracovně označovaných „příležitostné oběžné mince“) 10 a 20 Kč s emisí v průběhu roku 2000. V té době již byla v emisním plánu pamětní stříbrná mince 200 Kč k počátku nového tisíciletí s emisí na konci roku 2000. Rozložení emisí na konec roku 1999, průběh i konec roku 2000 bylo zdůvodněno obecně rozdílnými názory, kdy slavit příchod nového tisíciletí. Ten připadal na začátek roku 2001, ale již tehdy bylo zřejmé, že řada souvisejících aktivit bude zahájena již příchodem roku 2000. Dosti neobvyklé vydání i oběžných mincí mělo za cíl poskytnout vedle mincí z drahých kovů i běžně dostupné mincovní „suvenýry“ všem vrstvám obyvatelstva. Předpokládaný náklad každé hodnoty činil 10 000 000 kusů - u 10 Kč se jednalo přibližně o množství plánové do výroby v letech 1999 a 2000 (mincí 10 Kč měla ČNB velké zásoby a pro oběh se razily poprvé od roku 1996), u 20 Kč se jednalo přibližně o polovinu (nakonec však dvě třetiny) množství plánovaného do výroby v roce 2000. Z toho pak u obou hodnot vyplynul poměr výroby vzoru 1993 ročník 2000 a vzoru 2000.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2017.
Rudolf II. Samotář na trůně
„Ať září císařova hvězda“ – tak znělo motto význačného panovníka, od jehož úmrtí letos uplynulo 400 let. Oblíbená pohádka z padesátých let Císařův pekař – Pekařův vylíčila
císaře Rudolfa II.
jako směšnou figurku a pravý opak moudrého vladaře. Přitom český lid ho měl v oblibě a zprávy o jeho skonu přijal se zármutkem. Jaký byl podivínský Habsburk doopravdy? A jaké tajemství tutlal světu až do svého neslavného skonu?
Rudolf II. byl teprve třetím Habsburkem na českém trůnu poté, co v českých zemích roku 1526 vymřeli Jagellonci. Jeho rod patřil k nejmocnějším evropským dynastiím, významnější však tehdy byla španělská větev (král Filip II.), vedle níž rakouští Habsburkové působili jako
chudí příbuzní. V kapse však měli významný trumf – císařskou hodnost, kterou už získali prakticky dědičně. Římského císaře sice po staletí volil sbor sedmi kurfiřtů, avšak v době,
kdy Rudolf nastupoval vládu, byl titul udělován již více než sto let jen Habsburkům.
Rudolf II. se narodil roku 1552 coby budoucí dědic císařské hodnosti, českého a uherského královského titulu a tradičních Habsburských držav v Německu a Rakousku. Jeho rodiče – císař Maxmilián II. a sestra španělského krále Marie Španělská – byli bratranec a sestřenice (Rudolfovi dědové byli bratři) a v rodině nechyběly ani další obdobné sňatky, které měly posílit vazby mezi španělskou a rakouskou větví. Genová jednotvárnost si však začala vybírat daň. Rudolfovou prabábou byla kastilská královna Johana Šílená a u španělského dvora se mluvilo o tom, že malý dědic trůnu také není duševně v pořádku. Rudolfův otec proto větřil příležitost a souhlasil s tím, aby jeho nejstarší synové Rudolf a Arnošt byli vysláni ke španělskému dvoru na vychování.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012
ZLATÉ MEDAILE.CZ