Ze světa kovových známek (20) Známky se znaky měst
Městskými znaky jsou poměrně vzácně opatřené ražby vydané městy nebo komunálními organizacemi, kupříkladu městskými střelci či hasiči.
Instituce a zařízení, které byly městem zřízeny a spravovány, např. nemocnice, městské kuchyně a polévkové ústavy, lázně a plovárny, organizace řídící provoz mostů, dopravní podniky a podobně, pokud užívaly známky, nahrazovaly někdy městským znakem údaj o jejich provenienci. Měšťanské pivovary založené společenstvy právovárečných měšťanů mívaly na svých pivovarských známkách městský znak vyobrazený rovněž. Zastavme se u některých zajímavých známek s městským znakem blíže.
S městskými znaky se setkáváme již v 16. století na známkách pražských měst – Starého Města (obr. 1), Nového Města a Malé Strany (obr. 2). Účel známky Starého Města s literou S a letopočtem 1585 není jasný. Identické razidlo se staroměstským znakem bylo užito u podobných známek s literami B a H a také s rubní legendou SIGNVM INDVLTAE SERVITVTIS, což lze přeložit jako znamení splněné povinnosti či služby. O jakou povinnost šlo, není známo. Novoměstská ražba s legendou SIGNVM CONSESAE LIBERTATIS, v překladu znamení udělené svobody, byla propustkou městskou branou. Známka s malostranským znakem a českou legendou ZNAMENI SNEMOWNIHO SNESENI LETA 1585 pravděpodobně
potvrzovala účast na hlasování sněmu 1585.
Po sjednocení čtyř pražských měst roku 1784 se začal užívat znak Starého Města v podobě po jeho polepšení Ferdinandem III. v roce 1649 za statečný odpor Pražanů švédské armádě. V této podobě byl užíván i po přistoupení dalších městských části až do zániku Rakousko-Uherska. V počátečním období první republiky 1918-19271 byl užíván znak hl. města Prahy zbavený habsburských emblémů a klenotů, ponechána byla jen obrněná paže s mečem v bráně. Tyto změny pražského znak dokumentují ražby Prvního pražského měšťanského pivovaru v Holešovicích založeného v roce 1897 (obr. 3, 4).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
Poslední panovník domácího rodu Portrétování Jiřího z Poděbrad
S výkladem osobnosti Jiřího z Poděbrad (1420–1471) už dnes nemáme větší potíže. Jeho
portrét vytvořený historiky je vcelku stabilní a nevedou se o něm nějaké zásadní spory.
Laičtí zájemci o národní dějiny si možná víc než odborná hodnocení, pamatují ze školních
chodeb reprodukci Alšova obrazu setkání Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad. V širokém
povědomí také uvázlo Jiráskovo slovní spojení „Husitský král“, což byl titul spisovatelova
posledního nedokončeného románu.
Obě zmíněné umělecké reflexe sice těží ze stejných zdrojů jako vědecká poznání historiků, ale používají jiné postupy a tak dospívají k poněkud odlišným výsledkům. Malířsky vytříbený Alšův obraz výtvarnými prostředky glorifikuje našeho krále v kontrastu s temnou figurou proradného Matyáše. Historické realitě je ale bližší názor, že v oné scéně, vedoucí k propuštění uherského krále i s jeho obklíčeným vojskem, se Jiří z Poděbrad dopustil jedné ze svých nemnoha velkých taktických chyb. Podobně název Jiráskova románu vyvolává jednoznačný a proto také mylný dojem. Jiří z Poděbrad opravdu nebyl husitský král, pokud bychom ho chtěli chápat jako následovníka velkých postav husitského hnutí, jako byl třeba Jan Žižka. Jiří byl od počátku pevně spojen s českou aristokracií, ze které pocházel, nikoli s nějakým lidovým revolučním hnutím.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2012
ZLATÉ MEDAILE.CZ