PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (3)
Jak se to tehdy vlastně dělalo?
Přibližně půl třetího tisíciletí nás dělí od prvních písmen, která se objevila na mincovních obrazech. V minulém pokračování jsme získali základní přehled o užívání písma na řeckých antických ražbách. Naši pozornost poutalo umístění písma, jeho proporce, vztah k reliéfu a samozřejmě také historické souvislosti vyraženého textu. Otevřená zůstává otázka, jak se vlastně písmo na hotovou minci dostalo.
„Dobrá práce Petrosi,“ řekl městský úředník odpovědný za ražbu mincí. „Tady jsi ale na razidle vynechal pořádně velké místo. Na co bude, když všechno, co má na mincí být, už tam je?“ Mladý rytec nejistě odpověděl: „Tam bude přece moje značka pane, jak to dělá mistr Euainetos v Syrakusách.“ „Vyloučeno!“ vykřikl zástupce města. „Tvoje značka může být tak poloviční. Ještě bude dlouho trvat, než se budeš moci měřit s takovým umělcem. Zatím se uč skromnosti.“
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2017.
Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.
Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.
Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.