Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.
Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.
Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Alfons Mucha Autor československých bankovek
Muž, jehož jméno symbolizuje umělecký směr zpravidla označovaný jako secese, Art Noveau či Jugendstil, se narodil do rodiny zaměstnance soudu Ondřeje Muchy 24. června 1860.
V pořadí čtvrté dítě dostalo jméno počínající písmenem A stejně jako ostatní sourozenci – Alfons Maria Mucha.
Pro chlapce neobvyklé přízvisko získal prý na přání zbožné matky, která tak chtěla synovi zajistit přízeň a celoživotní přímluvu Panny Marie. Amálie Muchová rozená Malá před
sňatkem působila jako guvernantka ve Vídni a měla vynikat nejen krásou, ale rovněž sečtělostí a citem pro výtvarné umění, který zřejmě předala i svému synovi. Chlapec od útlého věku projevoval obdivuhodný talent. Zalíbení v kresbě, jež určilo jeho životní dráhu,
se projevilo již velmi záhy, neboť podle rodinné tradice se chopil dříve tužky, než učinil první krok.
Dětská léta prožil Mucha v poklidu malého města Ivančic. V místním chrámu od osmi let zpíval na kůru a věnoval se také hře na housle. Snad právě hudební nadání rozhodlo o místě dalšího studia, kterým se stalo Brno. Od roku 1872 započal studia na tamním
Slovanském gymnáziu. Přivydělával si zpěvem a hrou na housle, posléze rovněž působil jako zpěvák a mnohdy sólista v klášterním minoritském chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Starém
Brně. Zde se setkal s Leošem Janáčkem, pod jehož taktovkou nezřídka vystupoval. Zároveň docházel k profesoru kresby Josefu Zelenému.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2013
ZLATÉ MEDAILE.CZ