Karel Zeman Mistři české numismatiky
Dílo předního českého výtvarníka Karla Zemana je obdivuhodné nejen svým rozsahem.
Ať už se jedná o poštovní známky, rytiny nebo knižní ilustrace, jeho práce vždy poutají dokonalým řemeslným zpracováním, v němž se snoubí krása s duchaplností. Tyto atributy platí i pro Zemanovu tvorbu medailérskou. A právě nízký reliéf představuje ve svém omezení dimenzi, která výborným způsobem umožňuje vyniknout jeho smyslu pro detail, kompozici a zároveň i děj.
Brněnský rodák Karel Zeman je milovníkem historie, zejména období napoleonských válek. Zájem, který se táhne už od dětství, ho přivedl do řad klubu vojenské historie, s nímž se zúčastňuje rekonstrukcí bitev po celé Evropě. Umělec žije a tvoří v Praze.
Narodil jste se v jihomoravské metropoli. Kdy jste z Brna odešel do Prahy?
V roce 1970 jsem odešel studovat na vysokou školu uměleckoprůmyslovou a už jsem v Praze zůstal. Na Brno mám vazby dodnes, jezdím tam ale už poměrně málo.
Na uměleckou dráhu vás někdo nasměroval, nebo se to všechno událo spontánně? Jaké vlastně byly začátky?
Umělecký život mi tehdy nepřipadal zase až tak seriózní. Chtěl jsem jít studovat na filosofickou fakultu do Brna, kam jsem se ale nedostal. Lákal mě dějepis, a taky jsem se zabýval středověkou archeologií. Je ale pravda, že to výtvarno mě bavilo už od malička. Chodil jsem do lidové školy k Petru Skácelovi, což byl bratr básníka Jana Skácela. Před odchodem do Prahy jsem studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (29) Známky mlýnů
Mletí obilí doprovází lidstvo po několik tisíciletí.
Od drcení obilí na plochém kameni malým ručním kamenným drtidlem v neolitu vývoj dospěl k současným moderním plně mechanizovaným a automatizovaným mlýnům.
Ačkoliv má mlynárenství v Čechách dlouhou a starou tradici1, nejsou u nás zatím doloženy historické mlýnské známky, jaké jsou známé kupříkladu z Německa2 či Slezska3. Kovové známky, které se u nás v některých mlýnech užívaly, nemají zpravidla spojitost se samotnou mlýnskou výrobou. Dokládají však jiné podnikatelské aktivity a zemědělskou výrobu některých mlýnů. Jedním z hledisek při členění mlýnů jsou zdroje hnací energie. Nejstarším byl mlýn tažný, jehož pohonem byla síla zvířat, později se využívala energie větru a vody, od minulého století přišly na řadu pára a spalovací či elektrické motory. V českých zemích převládaly vodní mlýny, které se zejména v XIX. století rozšířily do značného množství. Ottův slovník naučný4 uvádí koncem roku 1890 v Čechách 6882 mlýnů, 2503 na Moravě a 650 ve Slezsku. K tomu ještě 573 mlýnů provozovaných „po továrensku“, celkem tedy 10 608 mlýnů. Mlýny byly tehdy na každém vodním toku, počínaje lučními potůčky. Řada jich zanikla, když se na přelomu století začala vozit laciná mouka z Uher umletá v parních velkomlýnech. Na snižování počtu malých vodních mlýnů, často odkázaných na rozmary počasí, měla dopad i domácí konkurence. S mlýny s válcovými stolicemi (americký mlýn, válcový mlýn, automatický mlýn, strojní mlýn, umělý či umělecký mlýn, jak se nazývaly) se nemohly měřit. Přesto je ještě v období první Československé republiky uváděn5 poměrně velký počet mlýnů, v sezóně 1923/1924 bylo v činnosti 10 221, v letech 1933/1934 pak 9220 mlýnů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
ZLATÉ MEDAILE.CZ