Jak se dělá mincovna (16) Ražba zlatých mincí
Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v polovině května setkával se svojí tetou.
Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany, pocházeli každý z deseti dětí, a tak otec měl velké množství strýců a tet, a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost, alespoň jednou v roce k nám přijet. V tomto příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, já jsem si to pozvolna třídil, ale oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou...
Otcova sestřenice se jmenovala Zdeňka. Byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili. Zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona svým výrazem v očích mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.
V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu, na pokyn rodičů, občas navštěvoval, abych jí pověděl, jak se žije v bývalé hospůdce, kde se kdysi narodila její matka. Karty mi už nevykládala, protože viděla, že jsem žil v jiné realitě než ona. Když jsem se chystal na promoci, dne 3. července 1971, nebylo pochyb, že na tento významný den musím pozvat i svoji starou tetu. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně tato dáma nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Dobrodružství poznání První medaile Cypriána Karáska ze Lvovic
Medailérství je specifický výtvarný obor nejen po formální stránce.
Také obsah klade na umělce činné v téhle specializaci zvláštní nároky. Většinou se s tím setkají už v soutěžích na pamětní mince. Jsou zde znenadání přinuceni seznámit se s historickým pozadím vypsaného soutěžního tématu, o kterém do té doby často nevěděli nic. Pokud by do dobových reálií nepronikli, ukázalo by se to na výsledku. Ražbu totiž dostanou do rukou nejen lidé stejně nepoučení, ale také odborníci a ti bývají přísnými kritiky.
Vytvořit medaili s Karlem IV., T. G. Masarykem, anebo třeba s budovou Národního divadla, je obtížné vzhledem k množství dosavadních realizací na stejné téma. V takovém případě musí autor hledat nějaký neobvyklý nový přístup, ať už formální nebo obsahový, anebo rezignovat a přidržet se osvědčeného. Opačná situace nastane, když je umělec konfrontován s tématem málo nebo zcela neznámým. Ocitá se tak v situaci, které horolezci říkají prvovýstup. Jak už přirovnání naznačuje, je to situace zajímavá a případně dramatická. Měl jsem nedávno takovou možnost, když mě Pražská mincovna vyzvala k práci na portrétní oboustranné medaili věnované Cypriánu Karáskovi ze Lvovic (1514–1574). Přiznávám, že jsem do té doby o tomto českém renesančním hvězdáři, kterého například oceňoval i Tycho Brahe, nikdy neslyšel. Což byla samozřejmě moje chyba, kterou ale se mnou sdílí, jak se obávám, většina mých krajanů. Zase jednou jde o případ, kdy významná česká osobnost je víc známa a oceňována za hranicemi, než doma. Zároveň jsem si uvědomil, že mám udělat nejspíš jeho vůbec první medaili, pokud ovšem už v Německu nějakou nemají. To všechno dohromady představovalo dostatečně silnou motivaci.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2014.
ZLATÉ MEDAILE.CZ