Jak se dělá mincovna (21)
Jak jsem potkal naše prezidenty
Už je to hodně dávno, co moji prarodiče vzpomínali, jaké to bylo za císaře pána a kdy začala ta Velká válka. V loňském roce už to bylo 100 let. Můj otec, narozený v roce 1915 zažil tuto těžkou dobu jako novorozenec a svůj život sdílel pod vedením našich prezidentů. Doba Klause a Zemana už ho minula. Názory na jednotlivé prezidenty měl pevně vyhraněné, a tak se nelze divit, že je snadno přenesl i na mě. Masaryk a Beneš se v naší rodině těšili velké vážnosti. Socialističtí prezidenti, vyjma Ludvíka Svobody, byli bráni jako komunističtí pohlaváři, kteří se ke svému úřadu dostali díky vedoucí úloze strany, a tomu odpovídalo jejich prezidentování. Naopak Václavu Havlovi věnoval vždy svoji přízeň.
Otec celý život pracoval jako rolník, nikdy neměl šanci, aby se s některým prezidentem osobně setkal. Snad po tom ani netoužil. Mně osud připravil zcela jiné úkoly. Potkávat se s prezidenty nepatřilo přímo do mé pracovní náplně, ale s jejich úředníky jsem měl co do činění. Za prezidentování Václavů Havla a Klause, se stali obchodními partnery České mincovny. Prvotní styky s hradními zaměstnanci mi zprostředkoval kamarád Jaroslav Šafařík, kterého jsem znal jako funkcionáře Československé strany socialistické v Jablonci nad Nisou.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2015.
Jak se dělá mincovna (7) Jak se sestavuje tým
Číslo sedm mám rád a považuji ho vedle třináctky, za svoje šťastné číslo. Není náhodou, že jsem si sedmičku rezervoval pro nejtěžší kapitolu svých vzpomínek.
V úvodní části jsem zdůrazňoval, jak je pro úspěch každého podnikatelského záměru důležité vybrat správné lidi. Dosud se mé vyprávění neslo v jakési neutrální až neosobní formě a jednotlivé figury, respektive hráči byli pouze doplňkem příslušných pasáží. Situace se právě obrátila. Persony získávají tu nejdůležitější váhu a jsou to lidé, z nichž ještě mnoho pracuje v různých funkcích, ale bohužel jsou i takoví, kteří s námi naše pozemské snažení už nesdílejí. Nechci a nebudu nikoho hodnotit. Soustředím se jen na popis, jak jsem ty lidi vnímal.
Ve svých manažerských pozicích jsem byl pravidelně kritizován svými nadřízenými, nebo lidmi z personálního útvaru, že jsem povinné pravidelné hodnocení podřízených pracovníků v různých listinných podobách neprovedl, nebo ho provedl opožděně. Měli pravdu. Nedělal jsem
to rád, a už vůbec nerad jsem svá hodnocení přímo s lidmi projednával. Nechtěl jsem je zraňovat svými výtkami, a chválit jsem neměl vždy důvod. Navíc zastávám teorii, že povahu
člověka nezměním, je třeba využívat jeho dobré vlastnosti a ty špatné jenom tlumit. Negativní motivace nevede k cíli, jen lidi stresuje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013.