HERALDIKA NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (12) Zednáři – bratrstvo humanistů nebo zlovolná sekta?
Barokní katolicizmus byl v druhé polovině 18. století už za zenitem, jeho pozice ve společnosti však byla i nadále silná.
Zároveň se ale ve vyšších kruzích šířily sympatie k novému duchovnímu bratrstvu zvanému svobodní zednáři. Církev to sledovala se vzrůstající nelibostí. Do tajemného společenství, mezi jehož obecně deklarovanými cíli bylo zejména mravní a intelektuální povznesení lidstva, se totiž hlásili nejen úředníci, vojáci a aristokrati, ale i řada kněží.
Jednoho večera roku 1762 vyšel Jan Adolf hrabě Kounic na nádvoří malostranského paláce, který před několika měsíci koupil. Nastoupil do kočáru a zanedlouho již vcházel do slavnostně osvětleného sálu jiného pražského paláce. To už ale nebyl hrabětem Kounicem. Dveřník ho ohlásil jako „Rytíře stříbrné koruny“. A protože jeho spolubratři už čekali jen na něj, mohla ceremonie zednářské lóže započít. Velká francouzská revoluce nebyla jen výbuchem hněvu té části společnosti, která neměla co ztratit. Starý společenský model narušovali po předcházející dlouhá desetiletí sami členové privilegovaných vrstev. Pevná barokní koalice aristokracie a vysokého kléru dokázala dlouho udržovat status quo. Její mladší členy však tradiční hodnoty přestávaly lákat. Zednářství se pro ně stalo alternativou a časem dokonce módou. Působilo přitažlivě na všech úrovních a členem lóže se proto mohl stát jak neznámý provinciální úředník, tak František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2016.
Terezínské poukázky
Platidla židovského ghetta
Tématika poukázek koncentračních, zajateckých a pracovních táborů za druhé světové války je nesmírně rozmanitá. Známé jsou nejen papírové poukázky (Oranienburg, Osvětim, Buchenwald…), ale také kovové1 (Linzmannstadt). V neposlední řadě nelze opomenout ani skutečnost, že vedle mnoha typů poukázek určených pro výplatu vězňů, existovaly také markové poukázky pro dozorce, převážně z řad jednotek Waffen SS.
V Třetí říši se takřka každý koncentrační tábor skládal krom hlavního kmenového tábora i z mnoha menších pobočných, většinou pracovních, táborů. Odhaduje se, že celkový počet pobočných pracovních táborů dvaceti známých koncentračních táborů na celém území nacistického Německa byl asi jeden tisíc. V prostoru dnešní České republiky se nacházelo hned několik takov ých pobočných táborů dislokovaných zejména v oblasti Sudet. Například jen samotný Gross-Rosen měl jen v Čechách 16 táborů a další desítky ve Slezsku. Vedle pracovních táborů na Liberecku, Mostecku, Karlovarsku a mnoha dalších místech, je dnes u nás nejznámější právě terezínský tábor.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2015.