Opavské psí známky z 19. století
Nic nedokresluje rozpaky provázející dřívější pohled na účelové známky nejrůznějšího druhu v opavském muzeu lépe, než konvolut evidenčních psích známek z 19. a prvé poloviny 20. století.
Prvotní zařazení materiálu tohoto druhu ke sbírkám numismatickým, vystřídal názor oscilující mezi jeho umístěním někam na samou periferii numismatického zájmu a úplným zavržením, až po výsledné zakončení jeho putování přiřazením do sbírek historických.1
Obecně se však tyto drobné reálie dokreslující kdysi všední každodennost, dočkaly konečně svého místa na výsluní a jsou dnes (zvláště ty z 19. století) vyhledávaným sběratelským artiklem. Jsou-li „čitelné“ a navíc mají jistý výtvarný náboj, stávají se půvabnými doklady někdejší reality všedního dne konce předminulého století.
Za nejstarší evidenční psí známku z Opavy (ze Slezska?) je zatím možno považovat muzejní exemplář z roku 1874.2 Pouhých pět let tak dělí tento vzácný opavský kus od dosud nejstarší publikované psí známky z roku 1869, pocházející z Kroměříže.3 Města Kroměříž a Olomouc obdržela na Moravě jako prvá, a to počátkem roku 1869, povolení vybírat poplatky za držení psů.4 Svoji prioritu si v tomto směru Morava udržela i v letech následujících, neboť počátkem příštího roku uděluje císař povolení dalším městům Příboru, Moravské Třebové a Svitavám, v závěru téhož roku ještě Znojmu a Brnu. O rok později, tedy koncem roku 1871 pak Jihlavě a Novému Jičínu.5 O situaci na severní Moravě či Slezsku jsme však informováni pouze sporadicky.6
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2011
Jak se dělá mincovna (17) Pamětní mince s hologramem
Mnoho úspěšných lidí o sobě tvrdí, že nejlepší pro úspěch je jít vlastní neprošlapanou cestou a na jejím konci, po lopotných strastech a překonávání překážek, se kýžený úspěch dostaví.
Zpravidla se neříká, jak dlouho snažení trvalo a kolik obětí zmíněný chodec na vlastní cestě musel přinášet. Tuto cestu pro mincovnu jsem nechtěl volit. Jednak jsme měli málo času a přinášet oběti nebylo jaksi v módě. Hledal jsem cestu co nejkratší a úspěchy, které jsme viděli v ostatních mincovnách, byly tak blízko – jen po nich sáhnout. Proč ne, když vše šlo tak nějak úplně samo.
Zvládnutí ražeb oběživa, pamětních stříbrných a zlatých mincí na konci roku 1995 dávalo mincovně velké perspektivy. Navíc šikovně stanovené ceny přinášely výrazné ekonomické efekty. Mincovně se v letech 1994 až 1998 opravdu výborně dařilo. Někdo by řekl, že po takové prudké horečce musí zákonitě přijít vychladnutí. Naštěstí nepřišlo.
Mincovna už všechno uměla a proof ražby zvládala na výbornou. ČNB neváhala svoji spokojenost i fakticky vyjádřit. Koncem roku 1995 s Bižuterií Českou Mincovnou a. s., jak majitelé svoji firmu nechali nově přejmenovat, uzavřela pětiletou smlouvu na výrobu oběživa.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2014.
ZLATÉ MEDAILE.CZ