Zlaté mince Mince

České stříbro.

České stříbro


Ale že stvoření nemůže se podle zásluhy odvděčiti Stvořiteli, alespoň rukama k nebi vztyčenýma díky vzdáváme za všechna dobrodiní, protože Jeho milost, tvoříc nás, v tom mezi jinými dobrodiními nás obšťastnila, že, když takřka všechna království světa již vyschla co do dolování zlata a stříbra, jediné úrodné Čechy za našich časů svým zlatem a stříbrem úrodně je zavlažují.“ Netřeba pochybovati o upřímnosti těchto slov Horního práva krále Václava II, neboť drahé kovy, těžené z hor českých zemí, byly předposlednímu Přemy- slovci hlavními pomocníky k opětnému povzneseni rodové moci. Tato těžba drahých kovů měla tenkráte proto takový význam, že přicházela v době, kdy v jiných zemích byl jich citelný — a vskutku i pociťovaný — nedostatek. Nenávistný štýrský veršovec praví o Václavu II.:

„Daz kreftige guot (majetek) gap im sô ťrechen muot (mysl), daz er trahte und gedâht, wie sich gemêrte sin maht an landen und an gewalt.“

„Takřka všechna království světa již vyschla,“ praví Horní právo. Dnešní čtenář zajisté porozumí, že učený italský právník, jemuž český král dílo to svěřil, měl na mysli svět svého zeměpisného obzoru, okruh tehdejší římsko-křesťanské vzdělanosti.

Byla kdysi doba, kdy zcela jiné země téže oblasti oslňovaly hojností zlata a stříbra. Když Římané po prvé vtrhli do Hispanie, Gallie a Dacie, odnášely jejich legie úžasnou kořist, o jejímž rozsahu římské letopisy podávají takřka neuvěřitelná čísla. Za římského panství bylo také dále dolováno, ale během staletí výtěžek hor poklesl, jednak vlivem neklidných poměrů na konci doby římské, jednak — a to především — následkem primitivní techniky kutací, jež záhy, příliš záhy, vyčerpala nejlepší ložiska. Přechod ze starověku do středověku byl ve znamení nedostatku mince a převahy naturálního hospodářství, vyměňujícího zboží za zboží. Peněžní hospodářství a obchod souvisí a staletí, která běžně nazýváme starším středověkem, byla vyznačena skrovným rozsahem obou těchto znaků složitějších hospodářských vztahů.

Teprve od XI. století znova se rozmáhá obchod v jižní, západní i střední Evropě a s tím zároveň stoupá potřeba peněz. Na Pyrenejském poloostrově a v Italii bylo obnoveno dolování, ale výsledek zdaleka nestačil rostoucí poptávce mincoven. Naděje a zájem se obracely dále k severu a východu do střední Evropy. Nejprve se rozmohlo dolování v Tyrolích, Černém lese a Harzu, před koncem 12. století byla objevena ložiska stříbra u Freiberku na saské straně Krušných hor. Na počátku 13. století tento proud zasáhl mocně do Čech, Moravy a slovenského Rudohoří. Horní právo krále Václava přehání, praví-li, že české království bylo jediné, kde se tenkráte zlato a stříbro dobývalo. Je však pravda, že zemí s ložisky drahých kovů bylo tehdy málo a že české království bylo z nich nejpřednější. Český král byl držitelem největších zdrojů stříbra, kdežto nejvíce zlata přicházelo do mincoven uherského krále jednak ze Sedmihradska, jednak ze slovenského Rudohoří. Spojení české a uherské koruny, které se rýsovalo na sklonku přemyslovské doby, bylo by znamenalo hospodářskou velmoc takové váhy, jakou bylo Španělsko v 16. století po opanování Mexika a Peru.

Těžba drahých kovů u nás i ve středověkých Uhrách počala arci ještě před německou kolonisací. To napovídá i starodávný poplatek 500 hřiven stříbra, který vedle 120 vybraných volů z Čech byl odváděn do říše a o němž se Kosmova kronika zmiňuje u příležitosti sporu mezi císařem Jindřichem III. a vévodou Břetislavem r. 1040, ale jehož původ sama kronika klade do dob Karla Velikého. Hřivna podle Kosmy čítala 200 stříbrných denárů; 500 hřiven bylo 100.000 drobných penízků, částka v naší době zajisté nepatrná, v starším středověku však znamenitá. Když r. 1158 císař Fridrich dal vévodovi Vladislavovi právo nositi korunu královskou, odůvodnil to podle sázavského letopisce nejen věrnými službami, které český vévoda mu prokázal, nýbrž i tím, že země Vladislavova oplývá zlatem, stříbrem a všelikými poklady. Nevíme sice, zda císař tenkráte vskutku promluvil tak, jak letopisec vypravuje, ale lze věřiti, že ve 12. století, kdy letopisec žil, území českého vévody se vskutku vyznačovalo tímto bohatstvím. Před r. 1188 jsou doložena „argentaria super Misea“, stříbrné doly na Mži, patrně v místech nynějšího Stříbra-Mies. Že Čechové sami znali dobývání kovu z rudy, napovídá termín „rudník“, „rudníci", doložený v listinách z 12. a počátku 13. století. Nelze přehlédnouti, že nejslavnější doly na zlato v Čechách mají slovanské jméno Jílové, které pozdější, arci ne zcela hodnověrný vykladač odvozuje od slova „jílovati“ = dolovati zlato, „jílovci" = zlatokopi.

Slovanský kořen má nepochybně i jméno nejslavnějších dolů moravských, Jihlava, a může-li o tom býti konečně spor, jsou poblíže Jihlavy jiné osady s názvy tak průzračně českými, že jest zjevno, že Jihlavsko bylo osídleno ještě před příchodem německých horníků. Stejně významné jest, že nejdůležitější naleziště stříbra na Slovensku Banská Štiavnica v nejstarších pramenech sluje „Banya“ nebo „Bana“ a že označení „Bana“ bylo připojováno i k názvům jiných horních měst; Bukabánya — Pukanec, Belabanya — Banská Belá, Hodrusbanya — Hodruša, Gelnuchbana — Gelnica. Slovo „báně“ jest sice odvozeno ze středolatinského „balnea“ (znamenalo dutinu hloubenou do rudonosné země), ale jest to odvozenina specificky slovanská. Štiavnica byla ve 13. století německým horním městem a jméno „Bana“ bylo pozůstatkem ze starší slovanské doby, důkazem někdejšího slovanského bánictví. Přední německý historik Adolf Zycha nepochybuje, že již ve slovanské době byly u nás těženy rudy, tvrdí však, že mezi touto těžbou a pozdějším dílem německých horníků nebylo souvislosti. Vyvozuje to z toho, že odborné technické a právnické názvosloví našeho hornictví v 13. a 14. století bylo německé, nikoli slovanské. To lze však vyložili lepší výzbrojí co do dovedností i právních řádů, s níž němečtí horníci přišli do naší vlasti, takže nenalézali, čemu by se od slovanských obyvatelů země mohli naučiti. To však nemůže být důvodem, abychom se domnívali, že po příchodu Němců domorodé obyvatelstvo dolování vůbec zanechalo.

Předním místem německého hornictva u nás byla hned od počátku Jihlava. Právě uprostřed 13. století několik událostí ukazuje její význam. V boji mezi otcem králem Václavem I. a synem, „mladším králem“ Přemyslem, byli povoláni jihlavští horníci ku Praze, aby svými stroji pomohli dobýti pražského hradu. Když pak došlo ke smíru mezi otcem a synem, udělil Václav Přemyslovi moravské markrabství, vyhradil si však polovinu důchodů 2 jihlavských dolů. Nato oba panovníci společně udělili privilegium měšťanům a horníkům jihlavským a ustanovili, že, cokoli přísežní města a přísežní horníků pro obecné dobro ustanoví, má neporušeno ode všech býti zachováváno. Hned v té listině jest sedmnáct článků, na nichž se usnesli jihlavští přísežní, o tom, co náleží nálezci nového ložiska, kolik půdy mu má býti naměřeno, kolik připadne králi a co městu, kdy propadne opuštěný důl a co se stane, jestliže voda z jednoho dolu brání dolování v druhém a pod. Nemnoho let později vydali přísežní jihlavští o právních nárocích při dolování předpisy ještě podrobnější.

Tak vzniklo jihlavské horní právo, které bylo koncem 13. a ve 14. století nově upravováno a doplňováno novými ustanoveními a nálezy o všelikých sporech, která se při dolování vyskytly. Ještě než vývoj práva v samé Jihlavě byl dokončen, přijala jihlavské horní právo jiná horní města v Čechách a na Moravě, ba, co jest obzvláště pozoruhodno, již r. 1268 dal si je pro své horníky potvrditi klášter leubusský ve Slezsku a několik let nato totéž právo proniklo i do Opavska a Minsterberska. Nejpozději ve 14. století obdržela jihlavské právo, přizpůsobené místním poměrům, Báňská Šťávnice a šťávnickým právem se pak řídila jiná horní města na nynějším Slovensku. Výjimkou byla Kremnice, jíž r. 1328 bylo uděleno právo naší Kutné Hory. Vedle šťávnického a kremnického práva bylo uznáváno právo gelnické, ale to bylo jen obměněné právo šťávnické. Šťávnické, gelnické a kremnické právo bylo základem horního řádu vydaného r. 1575 Maximilianem II. jakožto králem uherským. Ježto Kutná Hora užívala rovněž jihlavského práva, lze tvrditi, že právo naší Jihlavy bylo přímo nebo nepřímo vzorem všeho uherského zákonodárství toho oboru.

Ještě větší pýchou jihlavských mohlo býti, že někdy, asi na počátku 14. století, si opis jejich práva vyžádal saský Freiberk a že poučení dané z Jihlavy bylo tomuto nejslavnějšímu saskému hornímu městu pomůckou při kodifikaci vlastního horního práva. K místům, jež ve 14. století nebo později se obracela v obtížných případech o poučení do Jihlavy, náležela i slezská Bytom a r. 1363 bylo jihlavské právo přeneseno i do Goldkronachu ve Francích. Jihlava byla tak uznanou hlavou horního práva v celé střední Evropě. Není pochybnosti, že se její právo v některých zásadách shodovalo s právem alpských zemí, a lze se domnívati, že němečtí horníci se k nám přistěhovali z těch končin a již odtamtud přinesli základ svých právních zvyklostí. Jest však zvláštní, že ona starší vlast německého hornictva nevytvořila nic, co by se co do soustavnosti, významu a rozšíření mohlo rovnati jihlavskému hornímu právu. Z toho vyplývá, že teprve prostředí českého státu — bohatství půdy a svoboda daná přemyslovskými panovníky — dalo příležitost k rozvoji tohoto německého práva. Podle freiberského práva připadla nálezci třetina objeveného ložiska, kdežto dvě třetiny sebral míšeňský markrabí, jenž také při samé těžbě mohl požadovati třetinu výtěžku. Naproti tomu podle jihlavského práva větší část ložiska připadla nálezci a jen 1/32 výtěžku byla odváděna panovníkovi. Tato menší náročnost českých králů a příklad, který tak dávaly jiným vrchnostem, působily spolu k tomu, že jihlavské právo bylo tak ochotně i v jiných zemích přijímáno.

Právnický věhlas Jihlavy trval tři staletí, výtěžek jejích ložisek byl však již na sklonku 13. století zastíněn novými nalezišti u Kutné Hory. Štyrská rýmovaná kronika s počátku 14. století arci nesmírně zveličuje, praví-li, že tam bylo na 100.000 hornického lidu seběhšího se prý z Polska, Pomořan, Míšně, Plíseňska a ze slovenských hor. Zajisté nadsázkou jest i tvrzení Horního práva krále Václava, že „od věkuov nenie slýcháno, by toliko velikých a předrahých najímání dálo se na tak malém země prostranství, jakož na dolech našich střiebrných v Kutně, nám od počátku světa nebeskú obmyslností zjeveném.“ Nicméně Kutná Hora byla tenkráte vskutku místem neobyčejným. R. 1303 pozvedá římský král Albrecht nárok, že jemu, jakožto svrchovanému pánu Čech, náleží desátek z výnosu českého hornictví a žádal náhradou prý 80.000 hřiven nebo postoupení Kutné Hory na šest let. „Nebo což to jest, že Kutná Hora, podnět lakoty a propast zloby, obrací k sobě pohledy rozličných i cizích a nesmírných národů a láká krále a zahraniční knížata, nežli že v útrobách svých, totiž ve skrytosti zemské, chová podnět lakoty, stříbro.“ — Když Václav II. neodůvodněný požadavek odmítl, vtrhl Albrecht r. 1304 s velikým vojskem do Čech, směruje přímo ke Kutné Hoře, aby se zmocnil této pokladnice království. Ale české vojsko tenkráte Kutné Hory uhájilo a Albrecht s velikými ztrátami odtáhl, ježto v jeho ležení pod Horou vypukly nemoci způsobené (podle letopiscova tvrzení) odpadky z hutí a nečistotami z jam, které horníci úmyslně svedli do potoka, aby otrávili vodu. „A což slušnější, nežli bezbožnému přání zhoubným způsobem čeliti; po stříbře žíznili, strusku stříbrnou pili . .

Vzestup Kutné Hory budil asi žárlivost Jihlavy. Zatím co jihlavští přísežní daleko do ciziny poskytovali opisy svých práv, tvrdí Horní právo, že odmítli takové poučení Kutné Hoře. Tu zakročil sám král Václav II. a postaral se, aby kutnohorští a jiní horníci českého království byli ještě lépe opatřeni, než dovedla prostá zkušenost praktiků. Dal sepsati systematické dílo o čtyřech knihách, jehož základem byla jakási anketa o poměrech na horách a o potřebách, nedostatcích a rozmanitých praktikách, které přinášel hospodářský ruch tak odlišný od obvyklého středověkého prostředí.

V první knize Horního práva jest sepsáno, jaké druhy úřadů a zaměstnání byly na horách a které bvly jejich povinností, práva neb úkoly: urburéřů, přísežných horských a horského rychtáře, hormistra čili pergmistra, písaře urbury, lezců čili štajgerů, dolových měřičů, tesařů, strážných neb hutmanů, těžařů horních čili kverků a lénhaverů čili poddaných, kteří pro kverky pracovali, rozdělitelů rudy, zvěstovačů hodin horských, proběračů rudy, pacholků na točidle, rudokupců čili erckauferů. V druhé knize jest pojednáno o právu horských dolů, o měření hor, o právu štol a pod. Třetí kniha jest o propůjčkách dolů, o prodávání a kupování, o darování, postoupení a nabývání. Čtvrtá kniha podává podrobně soudní řád horníků a ustanovení o odvolání k vyššímu právu. Předpisy nového zákoníka se většinou shodují s jihlavským právem, jehož sepsání bylo zřejmě při něm použito. Druhým vodítkem byly předpisy římského a kanonického práva. Zejména čtvrtá kniha Horního práva má po té stránce důležité místo v dějinách právních. Byl to, pokud víme, vůbec první pokus zavésti u světského soudu římsko-kanonický proces a první krok k recepci římského práva v našich zemích.

Zbraslavská kronika vypravuje, jak král Václav požádal kardinála Orsiniho o vyslání učeného právníka a jak na toto pozvání se k českému dvoru odebral Gozzo z Orvieta, profesor kanonického a občanského práva. Vedle učeného Vlacha nutno však i samému králi přičísti podíl na této právnické kompilaci. Na mnoha místech vystupuje totiž do popředí osoba zákonodárcova a z jeho vůle zajisté se do Horního práva dostaly články, jejichž účelem bylo chrániti nižší vrstvy horníků před vykořisťováním. „Nébrž máť býti milostivě opatrováno, aby chudým dělníkóm taková mzda byla uložena (počítána), jížto mohli by se vydržeti a živiti, aťby pro nedostatek pokrmuov připuzeni nebyli nuzně chvátá ti (bráti) cizích věcí; a zajisté nedostatečné přidáváme pokrmuov činí čeledíny zloděje a lotry, od nichžto pergmistři vystříhajte se snažně!“ Byla to na svou dobu slova vzácná. Arci takovéto zásady se nemohly líbiti všem a Horní právo krále Václava ani zdaleka nedošlo takové obliby jako jihlavská práva. Avšak ještě v 16. století bylo Horní právo přeloženo do španělštiny a některá jeho ustanovení byla pak přejata do horního řádu španělských kolonií v Jižní Americe.

Ještě větší byl úspěch krále Václava II. v oblasti reformy mincovní. Již od 10. století razili čeští vévodové stříbrné denáry a vzrůst těžby v 13. století skýtal možnost počet mincí neobyčejně rozmnožiti. Na sklonku toho věku bylo v Čechách a na Moravě třináct a snad ještě více mincoven. Jejich výrobky, počínajíc vládou krále Václava I., se vyznačovaly na rozdíl od sousedních zemí dobrým zrnem i pěknou ražbou. Ale byly to přece jen denáry — brakteáty, jejichž hodnota závisela na vůli panovníkově. Zlíbilo-li se králi, byla zaražena nová mince a dosavadní mince byla prohlášena za neplatnou, takže poddaní ji musili se ztrátou vyměňovati. „Vždyť (podle zbraslavského letopisce) v kterýchkoliv letech v každém jednotlivém městě a obci české mince přeměňovala útvar denáru jednou nebo dvakráte, takže který denár často byl včera nebo předevčírem dobrý a berný, po krátké mezeře několika dní přestával býti k potřebě.“ Takový stav byl tenkráte vůbec běžný a periodické obnovování mince skýtalo panovníkovi na účet poddaných pohodlný zdroj příjmů. Pro mezinárodní styky obchodní se užívalo zároveň neraženého kovu, jehož množství bylo určováno podle váhy. Tak přijímala cizina přebytek českého hornictví. Brugy, jež byly nejdůležitějším obchodním střediskem na sever od Alp, mají ze 13. století seznam zboží, které tam z různých zemí bylo dováženo. Z Čech jsou tam vedle vosku uvedeny kovy: zlato, stříbro, cín.

Král Václav II. zakázal oběh neraženého stříbra; všechno vytěžené stříbro musilo býti odevzdáno do mincovny, jež za to přidělila příslušné množství mincí. Těm mincím byla zároveň dána dobrá hodnota a „věčná“ platnost. V sekulárním roce 1300 byly všechny dosavadní mincovny v Čechách a na Moravě nahrazeny jedinou velikou mincovnou v Kutné Hoře, která zároveň počala raziti dvojí novou minci: veliké denáry, jež se nazývaly „denarius grossus“ čili groše, a drobné haléře, jichž šlo dvanáct na jeden groš. Pro takovýto počin nebylo příkladu nikde v sousedních zemích. Jen v Italii čilý obchodní ruch již v první polovině 13. století vytvořil možnost i potřebu hodnotné mince.

V druhé polovině 13. století byl italský vzor napodoben ve Francii, kde r. 1266 král Ludvík Svatý zavedl ražení velikých denárů-grošů do slavné mincovny tourské. Z Italie z Florencie si také Václav II. povolal vůdčí osobnosti nové své mincovny. Jmenovali se Rinieri, Appardo a Cino a zaujali na některou dobu význačné postavení ve finanční správě království. Byli to muži obratní, „kteří v takových záležitostech tak velikou měli zkušenost, že užitečně říditi mohli tak velikou věc.“ Vskutku „věčná" mince krále Václava i co do hodnoty i co do provedení se mohla rovnati kterékoliv minci tehdejší Evropy. Na líci byla vyobrazena koruna se jménem a titulem českého krále, na rubu korunovaný český lev s opisem „Grossi Pragenses“. Jméno Prahy tu neznamená mincovnu, nýbrž hlavní sídlo českého krále. Zbraslavský kronikář o tom napsal latinskou báseň, již J. V. Novák takto přeložil:

„Srdce učinila veselými takřka většině tato mince, groš mnozí počítají jakoby za svátý, kteří jej uchovávají a zároveň více hromadí, a jako za svaté je ctí . . .“

O čtvrt století později král Jan počal raziti také zlaté podle vzoru zlatých uherských. Avšak v Čechách nebylo dosti zlata, takže tato ražba se nemohla rozvinouti. Stříbra bylo stále dostatek, přece však časem byla snížena hodnota groše, aby byl zvýšen zisk mincovny. Za Václava II. groš obsahoval téměř 4 gramy čistého stříbra, za Jana kleslo zrno groše pod 3 gramy, za Karla asi na 2´5 gramu, za Václava IV. nebyly v groši ani celé 2 gramy stříbra. Známe již slova štýrského letopisce o bohatství krále Václava II., avšak i král Jan přijímal z dolů a mincovny velkou část peněz, která potřeboval na své vojenské výpravy. Také Karel měl z těchto zdrojů podstatný díl prostředků, jichž vyžadovalo jeho politické a kulturní úsilí.

O groši Václava II. napsal jmenovaný kronikář:

„Tento groš již trvá všude jako nejvyšsí, o němž vím, že daleko se rozptýlil, ale zřídka vrátil; neboť vycházívá z království a neumí se vraceti, neboť snadno bývá zadržen, když vně nalezen bývá, a střežen bývá; dobře se ví, co platí.“

I znehodnocené groše Václavových nástupců byly lepší než mince široko daleko v sousedství. I leckde daleko od českých hranic určovali ve 14. století ceny anebo platy v českých penězích, ježto byly stálejší jednotkou než proměnlivá mince domácí. V 15. století dokonce mnohá německá knížata nebo města zaváděla pražské groše jako zákonitá platidla a dávala za tím účelem na ně vyrážeti rozmanité kolky vlastní. Takové kontramarkované groše jsou známy z měst Norimberka, Mnichova, Frankfurtu, Augšpurku, Kostnice, Řezna, Pasova, Bamberku, Würzburku, Štutgartu, Tubink, Gotink, Brunšviku, Osnabrücku a mnoha jiných. Kontramarkovány byly nejvíce groše Václava IV., a uvážíme-li, oč tyto groše byly horší prvních grošů Václava II., přisvědčíme Smolíkovi, že kontramarkování grošů nebylo ani tak důkazem dobré staré mince české jako svědectvím tehdejší rozhodně špatné mince německé. Ale nesejde na absolutní, nýbrž na relativní hodnotě mince. Na sklonku středověku náležely německé země k nejdůležitějším oblastem evropského obchodu, ale Německo se rozpadalo na množství větších a menších teritorií a nemělo jednotné říšské mince. Proto docházely tam poměrně hodnotné české peníze tak ochotného přijetí a velikého rozšíření.

Oběh mince v cizí zemi bývá zpravidla ukazatelem hospodářských poměrů. Za mince, které byly vyvezeny, se do země dostává zboží a jest nepochybné, že odliv českého stříbra měl vskutku zčásti tento hospodářský základ. České země byly dlouhou dobu dobrým odbytištěm tovarů, které z německých zemí a ještě více prostřednictvím německých zemí z Nizozemí (vzácná sukna) a z Italie (koření) byly k nám dováženy. Mnoho mincí odcházelo ze země také v souvislosti s mocenskou politikou českých králů. Tak bylo za Přemysla II. Otakara a Václava II, podobně za Jana, Karla i Václava IV. Ještě Václav IV. zapsal na př. r. 1404 míšeňskému markrabí Vilémovi 24 hřiven týdenního důchodu z Kutné Hory. Nejvýznamnější územní zisk Karla IV., Brambory, otvírající cestu českému království k Severnímu moři, byly r. 1373 odstoupivšímu markrabí Otovi kompensovány týdenním důchodem 60 kop grošů z kutnohorské urbury, k čemuž byl přidán ještě roční důchod 3000 kop rovněž z Kutné Hory. Pochopíme, proč již předtím zákoník Majestas Carolina počítá Kutnou Horu vedle Prahy, Vratislavě a Budišína mezi první čtyři města českého státu, před jejichž branami každý nový král dříve, než by jako panovník do města vstoupil, sesedna s koně, měl přisahat na svaté evangelium, že bude poctivě a bez umenšení zachovávati Karlova ustanovení proti zcizování měst, hradů a práv příslušejících k majetku a spravedlnosti českých králů.

Říši, kterou pomocí českého stříbra vytvořil důmysl Otce vlasti, rozbili již jeho synové. Na počátku husitské revoluce stojí dokonce Kutná Hora proti Praze. „Hora ženka pohrbitá“ jest husitskému horliteli té doby zosobněním nepřátel. Avšak na počátku r. 1422 po porážce císaře Zikmunda byli němečtí horníci vypuzeni a Čechové zaujali jejich místa. Kutná Hora pomáhala pak nésti hospodářskou tíhu husitských válek a byla i pokladnicí husitského krále Jiřího. Arci doba náboženských zápasů a válek nebyla příznivá činnosti hospodářské a teprve ke sklonku 15. století se do Kutné Hory vrátil někdejší ruch. Tehdá prožila druhé období své slávy, jehož pozůstatky dosud žijí v kamenné nádheře jejích staveb. Hora byla vedle Prahy v Čechách předním místem uměleckého tvoření a některé jeho památky mají i v širším rámci vývoje vzdělanosti trvalý význam. Stačí připomenout! kutnohorský graduál, chovaný nyní v Národní knihovně ve Vídni, který tak názorně i půvabně ukazuje jednotlivá stadia těžby od dobývání rudy až po hotovou minci, že nevím o ničem z tehdejší evropské produkce, co by se mu po té stránce mohlo rovnati.

Opět pozorujeme obdobu vývoje v našich zemích a na Slovensku. Také tam na sklonku 15. století se rozmohla těžba rud. Levočský rodák, krakovský měšťan Jan Thurzo de Bethlemfalva se v Benátkách naučil dokonalejšímu tavení rud a vymyslil způsob, jak čerpati vodu ze zatopených dolů. Takto obnovil těžbu v opuštěných štolách a počal odhalovati i nové couky. Spojiv se s augšpurskými kapitalisty Fuggery, přivedl zejména těžbu mědi v okolí Banské Bystrice k takovému rozmachu, že na počátku 16. stoleti výtěžek ovládal všechny hlavní trhy tehdejší Evropy. V té době také dolování v Čechách se dostalo nové vzpruhy objevením ložisek stříbrné rudy u Jáchymova, kde asi od r. 1518 se počalo v takovém rozsahu dolovati, že i Kutná Hora byla zastíněna. V letech 1518 až 1520 počali tam raziti zvlášť hodnotnou stříbrnou minci, kterou podle Jáchymova-Joachimstal Němci nazývali „Taler“. Jako kdysi pražské groše také talery-tolary neboli jefimky, jak jim říkali ve východní Evropě, docházely ochotného přijetí v jiných zemích. Byly i napodobeny a dosud žije ve jménu amerického dolaru upomínka na minci, která před čtyřmi staletími vycházela z českých hor.

Jako svíce vysoko vzplane, než počne hasnouti nadobro, tak po úžasném rozmachu jáchymovských dolů od dvacátých do čtyřicátých let 16. století nastal nenáhlý pokles, až na konci téhož století doly nevynášely ani dvacetinu toho, co nesly v nejlepších letech. Stížnosti na úpadek Kutné Hory se ozývaly již dříve. V předvečer nešťastného odboje promlouvají nespokojení čeští stavové v březnu 1547 takto: „Hora, na číž pak koliv radu jest zpuštěna, ta aby zase s pomocí Pána Boha a všech tří stavův vyzdvižena byla, poněvadž jest koruny této poklad, a užitkové znamenití jsou z ní bývali a ještě by býti mohli, kdyby Čechy a ne Němci spravována byla, a tolikéž i jiné zlaté všecky a stříbrné hory, aby přirozenými Čechy spravovány byly a nejvyšší mincmistr, jsa přirozený Čech a nemaje nic s komorou činiti, aby svobodný býval.“

Císař arci nesplnil přání stavů, ale i kdyby byl tak učinil, nevíme, do jaké míry by to bylo mohlo pomoci. O dvacet let později, r. 1567, sama kutnohorská obec vyslovuje svůj podiv: „i nám poněkud s podivením, že v takovém nadělení Božském, kteréž nyní na obojích horách jest, tyto hory Jeho milosti císařské takměř k nějakému snížení se schylovati mají, a jestliže by Pán Bůh všemohoucí ruku svou maličko v tomto svém Božském nadělení pozavříti ráčil a lidu hornímu větší odrážka se dála, tehdy jest se obávati, aby k znamenitému snížení a ku pádu nepřišly, na čem by i toto království české a komora Jeho milosti císařské nemalou škodu pocejtiti mohla. Kudy pak to jde, že Jeho milost císařská toho Božského nadělení žádných užitkův nebéře, tomu my gruntovně vyrozuměti nemůžem; nebo předešle polovici stříbra v rudách a v kyzích do hutí jest nepřicházelo, jak tohoto času přichází, a proto Jeho milost císařská ráčil jest užitky z týchž hor míti, a nyní od několika let na týchž horách nadělení Božské se nachází, takže vedle prub každého týhodne na 300 hřiven stříbra a výše z obojích hor do hutí přichází, avšak k tomu ke všemu dluhové na tisíce na minci se uvozují a mnohdykráte nákladníkuom a dělníkuom, že se jim neplatí, narážky dějí.“

Ložiska nebyla vyčerpána, výnos dolování však klesal, takže se znenáhla přestávalo vypláceti. Příčinou byla drahota, která se tenkráte šířila Evropou ze země do země, aniž bylo možno jí brániti. Stoupaly ceny zboží a mzdy, naopak se za tytéž peníze stále méně kupovalo. Proto i v dolech těžba byla nákladnější, získané stříbro mělo však menší hodnotu než dříve. Stoupání cen vysvětlil již r. 1568 Jean Bodin přílivem drahých kovů, které se ze zámoří do Evropy dostávaly, a novějším vědeckým zkoumáním bylo toto mínění potvrzeno. V Kutné Hoře se v 16. století dobývalo nejvýše asi 5000 kilogramů stříbra ročně, naproti tomu bolivské Potosi vyneslo hned po svém objevení 180.000 kg za rok. Statistik Soetbeer vypočetl, že v Mexiku bylo v letech 1561 — 80 vytěženo více než milion kg stříbra a v letech 1581 — 1600 téměř půldruhého milionu, v Bolivii v prvním období více než tři miliony a v druhém období více než pět milionů kilogramů stříbra. V Mexiku a Bolivii byly nejen lepší rudy, nýbrž i porobené barevné dělnictvo, s nímž české hornictvo nemohlo soutěžiti. V druhé polovině 16. století po prvé zasáhla do Evropy americká produkce, západním státům přinášela blahobyt, našim zemím jen újmu. Byly vytlačeny z tradičního místa, které v evropském hospodářství měly od 13. století. Bohaté království chudlo a tím ztrácelo i na politickém významu. Byla to jedna z příčin (a patrně nikoliv poslední), proč Čechy od konce 16. věku byly tlačeny do pozadí, proč, když již vznikla habsburská říše, ne Praha, nýbrž Vídeň se stala jejím hlavním městem, proč, když Čechy byly zpustošeny třicetiletou válkou, země se tak dlouho nemohla z pohromy té zotaviti.
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Dodáváme mince ČNB a NBS. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica. Pražská mincovna - nová česká mincovna zaměřená na náročné sběratele je exkluzivně v naší nabídce.  Encyklopedie českých mincí. Sběratelské potřeby. Numismatika populárně. Zpravodajství časopisu Mince a bankovky. Cena zlata. Cena stříbra. Ceny drahých kovů. Statistiky cen uzančních slitků. Kurzy, grafy, analýzy a prognózy. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.