NAŠE PŘÍJMENÍ
Antonín Kotík
Praha, 1897
ÚVOD
Není snad českého čtenáře, jenž by někdy nebyl si povšiml našich příjmení a nebyl jim věnoval, byť i jen na krátko, svou pozornost. I mě vábila vždy svou rozmanitostí, jakož i pernou druhdy příchutí vtipu, kterou na mnoze v sobě chovají. Pročež umínil jsem sobě učiniti je předmětem zvláštního studia. Za dlouhých zimních večerů probíral jsem se seznamy předplatitelů rozličných publikací a výkazy přispěvatelů rozličných spolků českých, jednotlivá příjmení z nich vypisoval na zvláštní lístky, tyto dle druhů seřaďoval a sbírku tak pořízenou po pět let doplňoval příjmeními porůznu v novinách se naskytujícími, jak je vlny života na veřejnost vynášejí.
Probral jsem jmenovitě: Seznam zakladatelů Matice České; seznam předplatitelů býv. časopisu Živy (za redakce Purkyně a Krejčího); seznam předplatitelů „Libuše“ z r. 1885 a 1886; seznam členův Umělecké Besedy; výkaz přispěvatelů Ústřední Matice České v matičném Věstníku; výkaz členů Ženského výrobního spolku; schematismus samosprávy z r. 1884 a kalendář asekurační na r. 1886; seznam členů jednoty svatovítské z roku 1885 a 1888 ; výkaz pojištěnců, kteří obdrželi náhrady, u „Slavie“ za r. 1885 a u „České vzájemné pojišťovny“ za 1. 1875, 1885 a 1886; výkaz členův okr. pojišťovny Novopacké; seznamy jmen dítek školních na obálkách „Malého čtenáře“ a „Besídky“ dětské; seznamy žáků v programech gymnasií pražských, opavského českého a uhersko-hradišťského; rejstřík jmen osobních v úředním „Popisu ob. školství v království Českém“ z r. 1889.
To vše uvádím jen proto, aby se vědělo, že materiál takto sebraný je přesný, že obsahuje toliko skutečná, opravdová, nynější příjmení, byť podivnost některého nebo starobylý ráz podezření vzbuzovaly.
Materiál takto sebraný a roztříděný podávám tuto veřejnosti. Není ovšem úplný a poněvadž snášen byl po různu, z výkazů nahodilých, nikoli soustavných, úplným ani býti nemůže. Ale přes to zjevuje již velikou rozmanitost tvarů, svědčí o ohromné síle jmenotvorné našeho jazyka a ukazuje bohatství jeho se stránky nové. Vždy jest příspěvkem ku poznání jazyka a ducha českého.
Sáhl jsem tu na pole jazykové, u nás, pokud mně známo, málo posud ohledávané. *1) A přece jsou příjmení též částí živého jazyka; v nich jako v živém organismu zračí se dobře duch lidu; a zasluhují zkoumání jak se stránky obsahu, tak i se stránky formy. V obojím směru sbírka tato vynáší na jevo leccos cenného, rozmnožujíc zásobu slovní jazyka i přispívajíc v nejednom kuse ku poznání jeho zákonů hlásko- i tvaroslovných.
Podjal jsem se to práce ovšem páravé, někdo řekne i malicherné; ale není-li malicherná práce přírodopisce, snášejícího odevšad materiál živočišný, rostlinný, nerostný, roztřiďujícího jej a rovnajícího k dalšímu zkoumání, jest práce slovníkáře a jazykozpytce neméně cenna a najde-li tento nové jméno, nový tvar, jest to pro vědu takovým ziskem, jako když botanikovi na př. se podaří nalezti nový druh rostliny,
Sám Fr. Palacký práce takové se neštítil a ze starých listin sebral a pořídil sbírku osobních jmen českých starých a vydal ve svém Radhošti; snůška ta snadno může býti ještě doplněna jmeny osobními, čerpanými ze jmen místních *2); k tomuto tedy skladu osobních jmen z minulosti přistupuje nyní přítomný soupis rodových jmen českých doby nynější.
Otázku, kdy příjmení povstala a v obecné přišla užívání, zůstavuji stranou; objasnil ji poněkud, pokud se české šlechty týče, historickým náčrtkem p. Jan Hulakovský v Časopise Česk. Musea r. 1860; měšťanská příjmení z XVI. a XVII. století probral a osvětlil dr. Zikm. Winter v „Kulturním obraze českých měst“, díle I. Mně šlo jen o zjištění, která a jaká naše nynější příjmení jsou; zřetel můj je filologický a národopisný.
Materiál získaný, jenž obsahuje přes 10.000 příjmení českých, srovnal a roztřídil jsem v tyto kapitoly: I. obsahuje příjmení, vzniklá ze jmen vlastně osobních čili jak říkáme křestních; II. příjmení, naznačující vlastnosti lidí: III. jejich chování a konání; IV. jejich živnost, úřad neb důstojenství; V. jejich rod, původ a bydliště; VI. příjmení z názvů tvorů živých i neživých a věcí; VII. příjmení složitá; VIII. znamenající nadávky; IX. (dodateční) o příjmeních z cizích jazyků, zvláště z němčiny přijatých.
Výklad, jejž jsem zde onde ku jménu přičinil, pokud bylo smyslu zatmělého, nebudiž považován za dogma, nýbrž za dobré zdání, jež předkládám k uvážení.
Konečně nebude snad od místa, zmíniti se zde o pracích na tomto poli u jiných Slovanů. První razil tomuto bádání cestu Fr. Miklošič, vydav r. 1860 v Pamětech cís. akademie Vídeňské spis: „Die Bildung der slavischen Personennamen.“ Mezery a nedostatky díla toho, svého času vytýkané, zvěčnělý učenec po 30 letech dalšího rozvoje filologie slovanské znal asi tak dobře, jako kdo jiný; jednak zůstává dílo to posud základem všeho bádání slovanského na tom poli. U Poláků pracuje v tomto oboru Jan Karłowicz, jenž ve Varšavském „Pamiętniku Fizyograficzném“ r. 1885 a 1886 a pak ve zvláštním otisku vydal stať „O imionach własnych polskich miejsc i ludzi.“ Jak již z názvu viděti, rámec rozpravy jeho je širší. Objímá jména osobní a zároveň také místní. Nad zřetelem filologickým převládá tu kulturně-historický. Materiálu p. spisovatel poměrně málo sebral; ale rozprava jeho nechce býti vyčerpávající, chce býti spíše jen ukázkou, jen návodem, jak asi studium toho předmětu vypadá. Stať jmenovaná zabývá se jen jmény tak zvanými křestními a pak oněmi, jež hledí k zaměstnáním nebo povoláním lidí *3). V Kyjevské „Starině“ r. 1885 Sumcov uveřejnil rozpravu: „Małorusskija familnyja prozvanija.“ Od Velkorusů vešly nám ve známosť tyto publikace: Kněze Moroškina „Słavjanskij imenosłov“ (v Petrohradě 1867); Čečulina stať v Bibliografu r. 1890 „Ličnyja imena v piscovych knigach XVI. v.“, a A. Sobolevského „Zamětki o sobstvennych imenach v velikorusskich bylinach“ (v „Živé Starině“ Łamanského r. 1890 seš. 2.) U Jihoslovanů veliký slovník Záhřebské akademie obsahuje mnoho materiálu sem hledícího. Konečně v Budišíně Broniš r. 1867 vydal spis: „Die slavischen Familiennamen in der Lausitz.“
Nejčetnějši jsou příjmení, vzniklá ze jmen osobních, neboli, jak nyní říkáme, křestních. Jest to zcela přirozeno. Někoho z mládí volali Jeníkem, Petříčkem; jméno to mu zůstalo, i když vyrostl a sestárl, přešlo pak i na jeho rod a stalo se dědičným. Takýtě původ asi všech příjmení, ale při jmenech osobních se nejsnadněji vysvětluje.
Jména osobní byla u nás, jako u všech národů, prvotně všecka původu domácího; s křesťanstvím teprve přišel obyčej, dávati dětem jména cizí, nejvíce římská, biblická a německá, ačkoli i potom dosti dlouho se vedle nich slovanská udržovala. Tím se stalo, že i příjmení naše z osobních jmen vzniklá nesou ráz dvojího toho proudu, hledíce jedna k původu slovanskému, druhá k cizímu. A jest dosti ku podivu, že se v našich příjmeních, jež jsou jako zkamenělé zbytky těchto jmen osobních, tolik jmen ještě původně slovanských při tom návalu cizoty na náš národ, přes tisíc let trvajícím, zachovalo. Ostatně i jména cizí se jazyku českému tak přispůsobila, že takřka znárodněla a dnes již nikdo necítí, že by cizím bylo jméno na příklad Matěj nebo Jiřík.
Dále shledáváme, že některá jména vyskytují se jako příjmení v obdivuhodné rozmanitosti a hojnosti tvarů; u jiných jest tato rozmanitost forem menší. Úkaz ten se pozoruje u jmen domácích i cizích bez rozdílu a vysvětluje se asi oblibou, v jaké lid měl to jméno a jak často ho užíval. Čím tedy jméno oblíbenější, v tím více formách se vyskytuje.
Soudíc dle toho, možno tudíž říci, že jmeny nejmilejšími našemu lidu jsou Jan a Václav. Postavíme tedy obě jako vzorec neboli paradigma v čelo této kapitoly, jedno jako ukázku jména cizího, druhé jako ukázku jména domácího.
Dříve však než k výčtu příjmení přistoupíme, chceme pověděti, že budeme jednotlivá provázeti příslušnými názvy místními, jež na jména osobní upomínají a po nich vznikly a to, abychom objasnili jejich stáří. Názvy ty místní budou pro příjmení naše tedy jako reflexem do minulosti a to až do těch věkův, když dřevní naši praotci osady zde zakládali a svá jména v nich zůstavili. Jako příjmení nynější ze živé řeči lidu vybrali jsme, tak jména místní jsou nám živou tradicí jmen osobních z dob dávnověkých, a sice opět netoliko co do tvarů jmen těch osobních, ale i přibližně co do jich kolikosti; neboť čím více někde najdeme názvů místních z jednoho jména osobního pošlých, tím nabýváme svědectví o větší jeho oblibě před věky. Při kterém jméně čtenář jmen osadních nenajde, může býti jist, že jich není a že jména toho naši předkové neužívali.
*1) Kottův slovník počal si všímati příjmení teprve písmenem S, v písmenech předešlých je pominuv; ale i snůška těch, která zahrnuta jsou od S až do Ž a pak v doplňcích, také není úplná. Spoléhaje se pouze na sebe, ze sbírky Kottovy jsem žádných nepojal. Ostatně spořádání abecední, ve slovníku zachovávané, jest, jak známo, anorganické. Jinak milerád a vděčně uznávám službu velikou, jež mi při mé práci konal slovník ten. — V programě c. k. českého reálného gymnasia pražského z r. 1889 uveřejnil učitel toho ústavu, p. Vojtěch Kebrle, sbírku příjmení českých, jež vznikla ze jmen křestních, odpovídající I. kapitole přítomné studie, tehdy již k tisku přichystané. Ve nmohém se spolu srovnáváme; v čem se rozcházíme, snadno, komu na tom záleží, pozná. — Všeobecnou úvahu o otázce: „Jak vznikla příjmení, a jich důležitost,“ v brněnské Nivě r. 1891 uveřejnil dr. Jos. Medek.
*2) Jméno osad Mstětice, Mstětín předpokládá totiž jméno osobní Mstěta; Lstiboř jméno os. Lstibor; Litomyšl jm. os. Litomysl; Pernarec Pernart; Plchov Plch; Vraclav Vratislav; Jičín (místo Žitčín) Žitka atd.
*3) Kritickou úvahu o stati Karłowiczově přinesl Časopis Č. Musea r. 1888 na str. 489—94.
Není snad českého čtenáře, jenž by někdy nebyl si povšiml našich příjmení a nebyl jim věnoval, byť i jen na krátko, svou pozornost. I mě vábila vždy svou rozmanitostí, jakož i pernou druhdy příchutí vtipu, kterou na mnoze v sobě chovají. Pročež umínil jsem sobě učiniti je předmětem zvláštního studia. Za dlouhých zimních večerů probíral jsem se seznamy předplatitelů rozličných publikací a výkazy přispěvatelů rozličných spolků českých, jednotlivá příjmení z nich vypisoval na zvláštní lístky, tyto dle druhů seřaďoval a sbírku tak pořízenou po pět let doplňoval příjmeními porůznu v novinách se naskytujícími, jak je vlny života na veřejnost vynášejí.
Probral jsem jmenovitě: Seznam zakladatelů Matice České; seznam předplatitelů býv. časopisu Živy (za redakce Purkyně a Krejčího); seznam předplatitelů „Libuše“ z r. 1885 a 1886; seznam členův Umělecké Besedy; výkaz přispěvatelů Ústřední Matice České v matičném Věstníku; výkaz členů Ženského výrobního spolku; schematismus samosprávy z r. 1884 a kalendář asekurační na r. 1886; seznam členů jednoty svatovítské z roku 1885 a 1888 ; výkaz pojištěnců, kteří obdrželi náhrady, u „Slavie“ za r. 1885 a u „České vzájemné pojišťovny“ za 1. 1875, 1885 a 1886; výkaz členův okr. pojišťovny Novopacké; seznamy jmen dítek školních na obálkách „Malého čtenáře“ a „Besídky“ dětské; seznamy žáků v programech gymnasií pražských, opavského českého a uhersko-hradišťského; rejstřík jmen osobních v úředním „Popisu ob. školství v království Českém“ z r. 1889.
To vše uvádím jen proto, aby se vědělo, že materiál takto sebraný je přesný, že obsahuje toliko skutečná, opravdová, nynější příjmení, byť podivnost některého nebo starobylý ráz podezření vzbuzovaly.
Materiál takto sebraný a roztříděný podávám tuto veřejnosti. Není ovšem úplný a poněvadž snášen byl po různu, z výkazů nahodilých, nikoli soustavných, úplným ani býti nemůže. Ale přes to zjevuje již velikou rozmanitost tvarů, svědčí o ohromné síle jmenotvorné našeho jazyka a ukazuje bohatství jeho se stránky nové. Vždy jest příspěvkem ku poznání jazyka a ducha českého.
Sáhl jsem tu na pole jazykové, u nás, pokud mně známo, málo posud ohledávané. *1) A přece jsou příjmení též částí živého jazyka; v nich jako v živém organismu zračí se dobře duch lidu; a zasluhují zkoumání jak se stránky obsahu, tak i se stránky formy. V obojím směru sbírka tato vynáší na jevo leccos cenného, rozmnožujíc zásobu slovní jazyka i přispívajíc v nejednom kuse ku poznání jeho zákonů hlásko- i tvaroslovných.
Podjal jsem se to práce ovšem páravé, někdo řekne i malicherné; ale není-li malicherná práce přírodopisce, snášejícího odevšad materiál živočišný, rostlinný, nerostný, roztřiďujícího jej a rovnajícího k dalšímu zkoumání, jest práce slovníkáře a jazykozpytce neméně cenna a najde-li tento nové jméno, nový tvar, jest to pro vědu takovým ziskem, jako když botanikovi na př. se podaří nalezti nový druh rostliny,
Sám Fr. Palacký práce takové se neštítil a ze starých listin sebral a pořídil sbírku osobních jmen českých starých a vydal ve svém Radhošti; snůška ta snadno může býti ještě doplněna jmeny osobními, čerpanými ze jmen místních *2); k tomuto tedy skladu osobních jmen z minulosti přistupuje nyní přítomný soupis rodových jmen českých doby nynější.
Otázku, kdy příjmení povstala a v obecné přišla užívání, zůstavuji stranou; objasnil ji poněkud, pokud se české šlechty týče, historickým náčrtkem p. Jan Hulakovský v Časopise Česk. Musea r. 1860; měšťanská příjmení z XVI. a XVII. století probral a osvětlil dr. Zikm. Winter v „Kulturním obraze českých měst“, díle I. Mně šlo jen o zjištění, která a jaká naše nynější příjmení jsou; zřetel můj je filologický a národopisný.
Materiál získaný, jenž obsahuje přes 10.000 příjmení českých, srovnal a roztřídil jsem v tyto kapitoly: I. obsahuje příjmení, vzniklá ze jmen vlastně osobních čili jak říkáme křestních; II. příjmení, naznačující vlastnosti lidí: III. jejich chování a konání; IV. jejich živnost, úřad neb důstojenství; V. jejich rod, původ a bydliště; VI. příjmení z názvů tvorů živých i neživých a věcí; VII. příjmení složitá; VIII. znamenající nadávky; IX. (dodateční) o příjmeních z cizích jazyků, zvláště z němčiny přijatých.
Výklad, jejž jsem zde onde ku jménu přičinil, pokud bylo smyslu zatmělého, nebudiž považován za dogma, nýbrž za dobré zdání, jež předkládám k uvážení.
Konečně nebude snad od místa, zmíniti se zde o pracích na tomto poli u jiných Slovanů. První razil tomuto bádání cestu Fr. Miklošič, vydav r. 1860 v Pamětech cís. akademie Vídeňské spis: „Die Bildung der slavischen Personennamen.“ Mezery a nedostatky díla toho, svého času vytýkané, zvěčnělý učenec po 30 letech dalšího rozvoje filologie slovanské znal asi tak dobře, jako kdo jiný; jednak zůstává dílo to posud základem všeho bádání slovanského na tom poli. U Poláků pracuje v tomto oboru Jan Karłowicz, jenž ve Varšavském „Pamiętniku Fizyograficzném“ r. 1885 a 1886 a pak ve zvláštním otisku vydal stať „O imionach własnych polskich miejsc i ludzi.“ Jak již z názvu viděti, rámec rozpravy jeho je širší. Objímá jména osobní a zároveň také místní. Nad zřetelem filologickým převládá tu kulturně-historický. Materiálu p. spisovatel poměrně málo sebral; ale rozprava jeho nechce býti vyčerpávající, chce býti spíše jen ukázkou, jen návodem, jak asi studium toho předmětu vypadá. Stať jmenovaná zabývá se jen jmény tak zvanými křestními a pak oněmi, jež hledí k zaměstnáním nebo povoláním lidí *3). V Kyjevské „Starině“ r. 1885 Sumcov uveřejnil rozpravu: „Małorusskija familnyja prozvanija.“ Od Velkorusů vešly nám ve známosť tyto publikace: Kněze Moroškina „Słavjanskij imenosłov“ (v Petrohradě 1867); Čečulina stať v Bibliografu r. 1890 „Ličnyja imena v piscovych knigach XVI. v.“, a A. Sobolevského „Zamětki o sobstvennych imenach v velikorusskich bylinach“ (v „Živé Starině“ Łamanského r. 1890 seš. 2.) U Jihoslovanů veliký slovník Záhřebské akademie obsahuje mnoho materiálu sem hledícího. Konečně v Budišíně Broniš r. 1867 vydal spis: „Die slavischen Familiennamen in der Lausitz.“
Nejčetnějši jsou příjmení, vzniklá ze jmen osobních, neboli, jak nyní říkáme, křestních. Jest to zcela přirozeno. Někoho z mládí volali Jeníkem, Petříčkem; jméno to mu zůstalo, i když vyrostl a sestárl, přešlo pak i na jeho rod a stalo se dědičným. Takýtě původ asi všech příjmení, ale při jmenech osobních se nejsnadněji vysvětluje.
Jména osobní byla u nás, jako u všech národů, prvotně všecka původu domácího; s křesťanstvím teprve přišel obyčej, dávati dětem jména cizí, nejvíce římská, biblická a německá, ačkoli i potom dosti dlouho se vedle nich slovanská udržovala. Tím se stalo, že i příjmení naše z osobních jmen vzniklá nesou ráz dvojího toho proudu, hledíce jedna k původu slovanskému, druhá k cizímu. A jest dosti ku podivu, že se v našich příjmeních, jež jsou jako zkamenělé zbytky těchto jmen osobních, tolik jmen ještě původně slovanských při tom návalu cizoty na náš národ, přes tisíc let trvajícím, zachovalo. Ostatně i jména cizí se jazyku českému tak přispůsobila, že takřka znárodněla a dnes již nikdo necítí, že by cizím bylo jméno na příklad Matěj nebo Jiřík.
Dále shledáváme, že některá jména vyskytují se jako příjmení v obdivuhodné rozmanitosti a hojnosti tvarů; u jiných jest tato rozmanitost forem menší. Úkaz ten se pozoruje u jmen domácích i cizích bez rozdílu a vysvětluje se asi oblibou, v jaké lid měl to jméno a jak často ho užíval. Čím tedy jméno oblíbenější, v tím více formách se vyskytuje.
Soudíc dle toho, možno tudíž říci, že jmeny nejmilejšími našemu lidu jsou Jan a Václav. Postavíme tedy obě jako vzorec neboli paradigma v čelo této kapitoly, jedno jako ukázku jména cizího, druhé jako ukázku jména domácího.
Dříve však než k výčtu příjmení přistoupíme, chceme pověděti, že budeme jednotlivá provázeti příslušnými názvy místními, jež na jména osobní upomínají a po nich vznikly a to, abychom objasnili jejich stáří. Názvy ty místní budou pro příjmení naše tedy jako reflexem do minulosti a to až do těch věkův, když dřevní naši praotci osady zde zakládali a svá jména v nich zůstavili. Jako příjmení nynější ze živé řeči lidu vybrali jsme, tak jména místní jsou nám živou tradicí jmen osobních z dob dávnověkých, a sice opět netoliko co do tvarů jmen těch osobních, ale i přibližně co do jich kolikosti; neboť čím více někde najdeme názvů místních z jednoho jména osobního pošlých, tím nabýváme svědectví o větší jeho oblibě před věky. Při kterém jméně čtenář jmen osadních nenajde, může býti jist, že jich není a že jména toho naši předkové neužívali.
*1) Kottův slovník počal si všímati příjmení teprve písmenem S, v písmenech předešlých je pominuv; ale i snůška těch, která zahrnuta jsou od S až do Ž a pak v doplňcích, také není úplná. Spoléhaje se pouze na sebe, ze sbírky Kottovy jsem žádných nepojal. Ostatně spořádání abecední, ve slovníku zachovávané, jest, jak známo, anorganické. Jinak milerád a vděčně uznávám službu velikou, jež mi při mé práci konal slovník ten. — V programě c. k. českého reálného gymnasia pražského z r. 1889 uveřejnil učitel toho ústavu, p. Vojtěch Kebrle, sbírku příjmení českých, jež vznikla ze jmen křestních, odpovídající I. kapitole přítomné studie, tehdy již k tisku přichystané. Ve nmohém se spolu srovnáváme; v čem se rozcházíme, snadno, komu na tom záleží, pozná. — Všeobecnou úvahu o otázce: „Jak vznikla příjmení, a jich důležitost,“ v brněnské Nivě r. 1891 uveřejnil dr. Jos. Medek.
*2) Jméno osad Mstětice, Mstětín předpokládá totiž jméno osobní Mstěta; Lstiboř jméno os. Lstibor; Litomyšl jm. os. Litomysl; Pernarec Pernart; Plchov Plch; Vraclav Vratislav; Jičín (místo Žitčín) Žitka atd.
*3) Kritickou úvahu o stati Karłowiczově přinesl Časopis Č. Musea r. 1888 na str. 489—94.