NÁLEZY BENÁTSKÝCH MINCÍ v Olomouci
Jedná se příznačně o místo, které bylo od konce 19. století několikrát zkoumáno archeology a může se tedy vykázat řadou nálezů, včetně mincí.
Mimořádně cenná lokalita Václavského (Dómského) návrší s katedrálou sv. Václava, kapitulním děkanstvím, pozůstatky středověkého hradu a torzálně dochovanou románskou architekturou byla díky příhodné poloze poprvé osídlena již v pozdní době kamenné, dále pak v době bronzové a od 9. století je obydlena kontinuálně až dodnes.
V průběhu výzkumů, prováděných na této lokalitě v osmdesátých letech 20. století pod vedením Víta Dohnala, byly kromě jiných artefaktů nalezeny i dva benátské groše – matapany ze 13. století. Starší typ (obr. 1), objevený v sekundární poloze při západním obvodu studňovité jámy v hloubce 155 cm pod povrchem spolu s větším množstvím chaoticky nahromaděných lid
ských kostí a jejich zlomků, dal razit benátský dóže Marino Morosino (1249–1253), původcem mladšího typu (obr. 2) je Morosinův nástupce Ranieri Zeno (1253–1268). Uvedené benátské groše přitom nejsou jedinými z Olomouce známými středověkými ražbami italské provenience. V Benátkách má svůj původ také denaro piccolo, nejnižší mincovní nominál (12 denari picco
li = 1 soldo), nalezený při výzkumu v Pekařské ulici ve vrstvě datované do 13. století. Další ražba z regionu Benátska byla objevena při výzkumu na Náměstí Hrdinů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2016.
PÍSMO NA MINCÍCH A MEDAILÍCH (4)
Řím – od království (přes republiku) k císařství
Kdyby už peníze nebyly vynalezeny, postarali by se o to určitě staří Římané. Jejich pragmatický vztah k tomuto prostředku směny vyjadřuje nesmrtelná věta PECUNNIA NON OLET (peníze nesmrdí), inspirovaná ekonomickou politikou císaře Vespasiána. Pojmenování peněz ve větě, která se císaři přisuzuje, vytvořili jeho dávní předkové. Jejich prvotním platidlem byl dobytek – PECUS. Když pak začali platit kusy kovu na váhu, pojmenovali je PECUNNIA.
„Vítej domů Kornelie. Tak jaké to bylo v Římě?“ Příchozí si přisedl k sousedovi pod olivovník a rozpovídal se. „Klid a zároveň trochu smutno. Teď, po smrti císaře, je vládcem Marcus Aurelius. Dělá to dobře a na svého předchůdce nezapomíná. Však jsem si také přinesl památku.“ Soused Tulius vzal s úctou do prstů minci s orlem a opisem CONSECRATIO a povzdechl: „Je to tak, Antoninus Pius byl velký člověk, ale teď už je bohem“. Jeho přítel přizvukoval: “Máš pravdu a já pořád lituji, že jsem se tehdy nedostal na slavnost a neviděl orla vzlétat z hranice“. Takzvané konsekrační mince, ke kterým se ještě vrátíme, patří až do doby panování římských císařů. Při sledování počátků v ý voje římského mincování je ale potřeba se vrátit o hodně zpátky. Jestliže si antické Řecko musíme promítat na více oblastí jižní Evropy a Středomoří, pak Řím si spojujeme především s Apeninským poloostrovem.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2018.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
