Nejdéle obíhající bankovka
Stokoruna vzoru 1961 je v naší novodobé historii vůbec nejdéle platná bankovka a není tedy divu, že nás má stále čím překvapovat.
Vedle dosud nepublikovaného výskytu dvou typů číslovačů1 (secesní nový „1a“ a secesní malý „1c“) u série „R“, či ne zcela osvětlenou problematiku okolo sérií D jde tak i nově o bílý kolek, na nějž bychom tímto článkem chtěli upozornit.
Nejdříve si krátce shrňme historii této bankovky. Ta se de facto počíná již peněžní reformou z roku 1953, kdy se do oběhu dostaly státovky podle ruského vzoru, které svým provedením a ochranou proti falzifikaci ani zdaleka neodpovídaly tehdejším standardům2. Není proto divu, že se krátce po jejich uvedení do oběhu začaly vyskytovat více, či méně zdařilé padělky. Díky jejich narůstajícímu počtu tak už koncem téhož roku vláda a vedení centrální banky zvažovalo tisk nové, obměněné, emise, která by graficky vycházela ze vzorů 1953, ale pro větší ochranu by se líc vyvedl měditiskem. Ovšem tento plán, stejně tak jako soutěž z roku 19553, nedošel až do konečné fáze realizace. Namísto toho se Ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže na nové padesáti a stokoruny. U stokoruny se k realizaci přijal návrh pplk. Heřmana, který byl po několika úpravách (změna barvy z hnědé na zelenou, uvažovaný sedmiciferný číslovač…) předán Státní tiskárně cenin (STC), která následně 1. února 1961 započala s jejím tiskem.
Zde v STC poté probíhal tisk všech variant sérií prvního vydání, vyjma let 1964/65, kdy se z kapacitních důvodů zadala výroba série D závodu Goznak4 v SSSR. Tisk prvního vydání byl následně ukončen až roku 1987 v souvislosti s nově připravovanou stokorunou brunovského emise. Ovšem vlivem politických událostí z přelomu let 1989/90 byla centrální banka přinucena ukončit produkci nově vydané 100 Kčs 1989 s portrétem Klementa Gottwalda a naopak zahájit výrobu druhého vydání stokoruny vzoru 1961. Rozdíly obou vydání, stejně tak jako varianty I. vydání, detailně popisuje ve svém katalogu Jan Bajer5 a není tedy nutné je podrobněji rozvádět. Pro upřesnění si uveďme jen detaily kolem II. vydání. V něm se tiskly celkem tři série, a to část sérií X25–X48, dále X49–X96, G01–G96 a konečně M01–M24, které více popisujeme v přiložené tabulce6.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2011
PRÍSPEVOK K SPOLOČNÉMU OBEHU uhorských a pražských grošov
1. júna 2009 sa našiel na poli medzi katastrami obcí Čataj a Boldog (okr. Senec) menší súbor grošov.
Mince boli roztrúsené na ploche približne 20x10 m. Miesto nálezu sa nachádza na poľnohospodárskej pôde, ktorá je systematicky obrábaná niekoľko desaťročí. Z toho dôvodu môžeme predpokladať, že ide o jeden nálezový súbor rozťahaný orbou.
Popis mincí
Napriek tomu, že nález pozostáva len z troch uhorských a jedného pražského groša, ide o zaujímavý súbor mincí. Jeho význam spočíva v tom, že sa oba druhy mincí nachádzali pohromade a tvorili jednu finančnú hotovosť. Pražské groše patrili v Uhorsku medzi veľmi dôležité mince, ktoré nahrádzali v menových pomeroch chýbajúci stredný nominál. Ich obeh uľahčil aj fakt, že Uhorsko bolo na začiatku 14. storočia v hospodárskej kríze. V krajine sa razili len denáre a oboly malých rozmerov. Okrem toho tu obiehali rôzne zahraničné razby, z ktorých boli najpočetnejšie viedenské fenigy a pražské groše. Tie sa presadili v Uhorsku krátko po ich začatí razby v Čechách v roku 1300. Prvýkrát sa v listinách objavujú už okolo roku 1308, kedy sú známe ich najstaršie zmienky.3 Po uvedenom období sa vyskytujú v písomných prameňoch čoraz častejšie a ich nárast je markantný po roku 1317.4 Zmienky o českých grošoch sú známe z takmer celého územia Uhorska, čo môže dokladať ich používanie vo veľkej časti krajiny.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.